Uspořádání Města


Lidé ve starých dobách nechodili do Říma proto, aby viděli památky a architektonické skvosty, ale především proto, aby se modlili u hrobů světců, zejména mučedníků. Často se tak konaly poutě mimo hradby Města. Nepřipadalo totiž v úvahu, aby hřbitovy či pohřebiště byly situovány uvnitř hradeb (prvními pochovanými mučedníky v Římě byli až sv. Jan a Pavel).

Pontifikové se tedy rozhodli, že upraví i římská předměstí. To bylo něco skutečně revolučního, neboť pro Římany zajímalo pouze to, co se dělo uvnitř hradeb. Tímto počinem vzniká nové, křesťanské uspořádání Říma. Město se dělilo na Urbs a předměstí, jakási satelitní městečka, která byla s Městem propojena.

V Městě existovaly tzv. Tituli Romani, pilíře papežské moci. Jednalo se v podstatě o farnosti, z nichž mnohé korespondují s dnešními, moderními římskými farnostmi. Každý Titulus vlastnil určité území, o které se staral. V čele Titulu stál presbyter, který reprezentoval farnost. Všichni takoví presbyteři měli velmi důležitý úkol, neboť podepisovali synodální dokumenty. Proto také známe počty římských presbyterů a Titulů. Tituly se zakládaly tam, kde žili křesťané, takže se v průběhu dějin měnily počty i místa farností. Presbyteři, kteří spravovali Tituly, se časem stali kardinály, tedy blízkými spolupracovníky papeže. A aby mohli lépe vykonávat svůj úřad, opustili ve farnosti a ubytovali ale na kurii. Zůstali ale tzv. tituláři, de iure správci kostela, u něhož byl ovšem ustanoven další presbyter. Jak známo, i dnes má každý kardinál v Římě "svůj" kostel.

Urbs bylo rozděleno do 14 regiones, které zavedl císař Augustus (podobně bylo 14 regiones i v Konstantinopoli, která se měla stát kopií Říma). Papež ale ustanovil 7 církevních regiones, které měly sloužit novému křesťanskému uspořádání Města a které nekorespondovaly s těmi civilními. Pontifik zároveň respektoval civilní uspořádání, nejednalo se o vzdor politické moci. Nakonec pochopitelně převážila důležitost oblastí církevních.

Papež rozdělil město tak, že každou regio vedla cesta z centra k jedné bráně, tedy k ústí konzulární cesty, čímž propojil Urbs s předměstím. Důležitost předměstí, v němž se nacházely hroby mučedníků, značně vzrostla.

Každá regio obsahovala jedno nebo více farních území. Tituly a předměstí spolu úzce spolupracovaly. To se projevilo především ve správě hřbitovů, které byly vybudovány podél římských konzulárních cest a farnosti o ně začaly pečovat. Navíc existoval předpis, že Tituly musely zakládat hřbitovy pouze na svém území (to ale neplatí stoprocentně; například na Via Nomentana jsou hroby obyvatel Trastevere). Když zemřel člen farního společenství, farnost měla za úkol jej pohřbít. Tituly se tak vlastně začaly starat i o hroby mučedníků, kteří již na hřbitovech odpočívali, a počal se také rozvíjet jejich kult. Časem vznikla potřeba postarat se i o poutníky.

Relikvií mučedníků, kteří byli pochováni v katakombách nebo na normálních hřbitovech, se nesměl nikdo dotýkat a nesmělo se s nimi ani manipulovat, natož si brát jejich ostatky. Tento zákaz se stal pro Řím nesmírně důležitý, protože znamenal příliv poutníků do Města.[1] Kdyby totiž byly ostatky všude, ztratilo by smysl putovat do Říma. Díky hrobům mučedníků se Řím stal centrem celého křesťanského světa.

A pontifikové si významu mučedníků byli dobře vědomi. Když například byzantský císař žádal Řehoře Velikého o ostatky nějakého mučedníka, papež mu nevyhověl. Sám ale sháněl ostatky mučedníků ze všech možných koutů světa. Zákaz manipulování s ostatky byl zrušen až v karolinské době (9. století).


[1] Tento zákaz ale neplatil bezvýhradně. Nutno ale říci, že byl porušován jen výjimečně. Když například docházelo ke zneuctění ostatků v katakombách, rozhodl papež, že budou všechny přeneseny do Města, nebo když křesťané vybudovali mučedníkovi nový oltář, ostatky se mohly přenést. Pokud ale nešlo o hlavní oltář, s ostatky se nemanipulovalo, ale zůstávaly na místě, kde byly uloženy. Proto někdy docházelo k tomu, že v nějaké části kostela stál oltář, který zavazel. Dnes tyto oltáře připomínají křížky na podlaze v římských kostelích.