Didaché

"Didaché" patří k nejstarším spisům raného křesťanství z poapoštolské doby a podle někte­rých autorů bylo sepsáno již v polovině prvního století, podle jiných ke konci 1. století (70-100), nejpozději však na přelomu 1. a 2. stolení. Jméno autora není známo.

Prvotní církev toto dílo dobře znala a dokonce jej některé křesťanské komunity považovaly za knihu novozákonní (což odmítá jak Eusebius ve svých Církevních dějinách; HE III, 26, tak sv. Atanáš; Ep. 39,7). Ačkoliv část spisu byla přeložena do latiny ještě v 11. století, de facto se na spis zapomnělo, snad díky kvalitnější a obsáhlejší křesťanské literatuře.

Až v roce 1873 objevil pergamem s tímto spisem v knihovně cařihradského patriarchátu pro­fesor Filotheos Bryen­nios. Dílo se nacházelo v Kodexu kláštera Svatého hrobu v Jeruzalémě z roku 1056 a neslo ná­zev "Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly", uvedené v obsahu jako "Učení dva­nácti apoštolů", zkráceně "Didaché". Toto dílo prohloubilo naše znalosti o počátcích církve.

Neznámý autor Didaché má v úmyslu předložil krátké shrnutí nauky o Ježíši Kristu tak, jak ji vyučovali různým národům apoštolové. Podle názvu bychom snad čekali pouze nějaké ká­zání různých apoštololů, ale Didaché obsahuje významné informace nejen o tehdejším litur­gickém slavení či zřízení církevního společenství, ale jedná se také o nejstarší pramen církev­ního práva a navíc nabízí i cenné podněty pro osobní duchovní život.

Didaché tvoří šestnáct kapitol. Prvních patnáct je rozděleno do dvou základních částí: litur­gické předpisy (I-X) a disciplinární směrnice (XI-XV). Poslední, šestnáctá kapitola, obsahuje pokyny k tomu, jak se má chovat křesťan a také doxologii (neboť tvá je moc a sláva na věky), citovanou i na závěr modlitby Otčenáš. Z této doxologie se usuzuje, že spis pochází ze Sýrie. Autor také na jiných místech kritizuje farizeje, a tudíž musel znát i židovské zvyky. Místem vzniku tedy může být i Palestina.

Kapitoly I-VI se týkají katechumenů, kterým jsou představeny dvě cesty: cesta dobra a cesta zla. Kapitoly VII-X se zabývají liturgií (křest, půst, moditba, Eucharistie). Nalezmene zde nejstarší zaznamenanou část eucharistické modlitby. Eucharistie je jasně nazvána duchovním pokrmem a nápojem (X,6) či obětí (XIV,1-3). Kontext nám napovídá, že předpisy ohledně Eucharistie se pravděpodobně vztahují k nově pokřtěným o Velikonoční vigilii.

Naši pozornosti by neměla uniknout místo vyznání hříchů před svatým přijímáním, které je v dnešní bohoslužbě zařazeno na začátek mše svaté. Vyznání hříchů se má také i před modlit­bou (4,14).

Autor Didaché se zabývá také církví, kterou chápe jako univerzální, objímající celý svět. Církví se nerozumí pouze věřící přítomní na bohoslužbách či během modliteb, ale také lidé toužíčí zakládat Boží království na zemi. Nejčastějšími vlastnostmi církve jsou jednota, vyjádřena známým přirovnáním ke chlebu, který se stane jedním díky mnoha zrnům (9,4; 10,5), a svatost.

Závěr díla patří pojednání o posledních věcech (eschatologie). O eschatologii se mluví i dříve, např. tento svět pomine, přijď, Pane Ježíši (10,6). Nikdo z křesťanů neví, kdy přijde konec světa a tedy i druchý příchod Krista, ale očekávají jej brzy, jak bylo pro tehdejší dobu typické. Proto se mají křesťané snažit více o věci duchovní, než o věci tohoto světa. Před druhým příchodem Krista nastanou různá znamení (16,1).

Díky své struktuře i různosti témat považují mnozí Dichaché za nejstarší svědectví o církevním právu.

V každém případě ale skrze Didiché můžeme nahlédnout do života prvokřesťanské obce pocházející z pohanských kruhů.

Nadpis v manuskriptu nalezeném v roce 1873 prof. Filotheem Bryenniem.
Nadpis v manuskriptu nalezeném v roce 1873 prof. Filotheem Bryenniem.