Domus ecclesiae


Domus ecclesiae: dům, v němž byla místnost přizpůsobena k setkávání křesťanů. Po liturgickém zde majitelé bydleli normálním způsobem života. To vím z literárních památek, nikoliv archeologických nálezů.

Jedním z nejznámějších Domus ecclesiae je Dura europos. Jedná se o jediný "archeologický" domus. Šlo již o "kostel", ve kterém se nebydlelo a který nebyl soukromým vlastnictvím, ale sloužil pouze k bohoslužebným účelům. Archeologie mluví jednoznačně o domu, ne o kostele. Jedinou jistou místností je baptisterium, v němž se dochovala křestní vana. Zdi jsou zdobeny Kristem, Dobrým pastýřem, a dvěma osobami. V místnosti navazující na baptisterium (6) se nacházejí raně křesťanské malby (Petr na moři, Ochrnulý muž s lehátkem) s pohanskými či byzantskými dekoracemi.

Dura Europos, Sýrie
Dura Europos, Sýrie

Dále došlo pravděpodobně k probourání zdi, čímž se zvětšil prostor pro setkávání věřících (4). V ostatních částech domu se nedochovaly žádné další malby.

Ke nejzachovalejším Domus ecclesiae v Římě patří kostel sv. Jana a Pavla na Celiu (dnes zpřístupněný). Jan a Pavel byli umučeni ve 4. stol. za vlády Juliána Apostaty.

Archeolog Kirsch pronesl tezi, že pod každým křesťanským chrámem stojí Domus ecclesiae. S touto hypotézou ovšem nelze souhlasit. Domy se nacházely často v obydlených částech města, kde se nacházelo nejvíce křesťanů a kde bylo nepravděpodobnější, že ke křesťanství přilnou i okolní pohané. Postupem času, po roce 313, kdy bylo zrovnoprávněno křesťanství s ostatními náboženstvími v Římské říši, se začínají budovat církevní stavby, soužící od počátku bohoslužebným účelům. Papež poté architektonicky upravuje Město, které se pochopitelně za několik set let změnilo. Lidé se stěhují, některé části města se vylidnily, jiné vznikly. Začínají se tedy stavět kostely, aniž by na jejich místě stával Domus.