P. doc. PhDr. Karel Říha, SJ

Doc. PhDr. Karel Říha, SJ, se narodil 11. května 1923 do rolnické rodiny v Radkově na Českomoravské vrchovině, v okrese Žďár nad Sázavou. Po maturitě na reálném gymnáziu ve Velkém Meziříčí studuje teologii v kněžském semináři v Brně (1943 - 45). Po válce odchází do Říma, kde stráví rok jako seminarista Nepomucena a kde navštěvuje Lateránskou univerzitu (1945-46). V témže roce také vstupuje do jezuitského řádu a vrací se do ČSR, aby vykonal dvouletý noviciát na Velehradě. Roku 1948 začíná studium filosofie na vědecké úrovni na Filosofickém institutu v Děčíně nad Labem, odkud jej během osudné noci nazvané Akce K (nezákonná násilná likvidace mužských řádů a řeholí, která proběhla z 13. na 14. dubna 1950) deportují do tábora nucených prací v Oseku, kde, jak říká sám Karel Říha: nastala doba trpět pro Krista. Ale nebylo to tak zlé. Prošel jsem nejmírnějšími středisky: Bohosudov, Osek, Hejnice. Nebyl jsem žádný hrdina: mé dva roky a něco jsou hluboko pod průměrem internace a věznění, jež protrpěli moji spolubratři. Pro propuštění se asi šestnáct let živí jako dělník v průmyslu, potom v zemědělství a nakonec ve stavebnictví. Po invazi sovětských vojsk do ČSSR odchází do Rakouska, aby dokončil základní studium teologie (1970) a poté mohl dokončit doktorát z filosofie (1972).

Po vysvěcení na kněze působí několik let v duchovní správě na různých místech v Rakousku (např. Štýr, Vídeň, kde se stará i o vysokoškolskou mládež) a v roce 1979 se vrací do Říma, kde spolupracuje s Vatikánským rozhlasem a také se věnuje výchově kněžského dorostu jako druhý spirituál Nepomucena.

Roku 1990 se vrací do Československa a vyučuje filosofii na Katedře filosofie Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci, kterou mezi léty 1990 a 1997 vede. Posléze je jmenován docentem (1997) pro obor dějiny filosofie (habilitace na Filosofické fakultě v Olomouci) a roce 2001 je emeritován.

Otec Karel prožil závěr svého života na sv. Hostýně, kde vypomáhal s duchovní správou. Mnozí ani netuší, že tento vysoký nenápadný muž, který k nim jednoduše promlouval při kázáních, patřil k našim nejvýznamnějším osobnostem moderní filosofie.

Proč máme vůbec filosofovat? Proč máme přemýšlet? Je to nutné pro víru? Víme, že víra žádá pochopení. P. Karel Říha říká: Víra mě inspirovala k přemýšlení a filosofie mi pomáhala vyjasňovat víru, a proto víra reflektovaná a proniknutá rozumovými důvody dává uvědomělé přesvědčení a sílu k mravním rozhodnutím, která dále vyjasňují naši existenci.

Pokusme se nyní alespoň částečně seznámit s myšlením Karla Říhy. Chceme-li jej zaškatulkovat, můžeme říci, že patří do proudu tomismu, lépe řečeno novotomismu. Tuto myšlenkovou tradici založil belgický psycholog, filosof a jezuita Joseph Maréchal, který se pokusil spojit teologické a filosofické myšlení sv. Tomáše Akvinského (tomismus) s myšlením Immauela Kanta (transcendentální filosofie: zabývá se obecnými podmínkami každého poznání. Tak, podle Kanta, člověk nemůže věc vidět či slyšet jinak než v prostoru a v čase, a dokonce ani rozumové poznání se bez času neobejde). Tím vzniká neotomistická transcendentální filosofie. Doc. Říha se řadí k tomuto směru, ale přesahuje jej svou spřízněností s Mauricem Blondelem: Blondel je jediný autor, jejž bez výhrady přijímám, říká. Blondel chce z imanentních (vnitřních a člověku bytostně vlastních) podmínek lidské aktivity dospět k nutnosti Transcendence (něco, co nás přesahuje, tedy Bůh).

P. Říha však objevuje, že absolutní pravdu nutně stvrzujeme svým jednáním, takže ji nemůžeme popřít. Velice důležitým místem v člověku se stává aktivita ducha. Zde se propojuje bytí, chtění a poznání. Tyto tři prvky se vzájemně předcházejí a přesahují. Tak např. bytí přesahuje poznání (poznáním plně nepostihneme bytí) a poznání přesahuje bytí (ptá se, jaký je smysl bytí) atd. Díky těmto vztahům vyvolávají bytí, poznání a jednání dynamické napětí zaměřené k absolutnu, jehož cílem je Kristus.

Jaký pohled má Karel Říha na život? Není nic většího než prostý lidský život. Proč? Poněvadž v něm dochází k setkání s Bohem. V prvním probuzení svědomí a v převzetí mravního zákona je obsaženo bezvýhradné sebeoddání láskyplné Moci, jež nás přesahuje. Tato událost je zdrojem světla, optimismu, nezištnosti, víry, jež nás životem provázejí. Poněvadž milost se přizpůsobuje přirozenosti, zůstává toto 'nové zrození' u lidí dobrých téměř nepovšimnuto, ale přesto působivé... Jsem toho názoru, že je zásadně možno mluvit o všem, ale o některých věcech jen v básni anebo v modlitbě.

Každý z nás v určitém okamžiku života zažije jakési obrácení. Doc. Říha to nádherně vystihuje: Řeknu-li, že je nutno projít bodem nula, aby se člověku otevřel obzor nové zkušenosti, v němž nazírá hlubší smysl tvorstva, kdy všechny bytosti se stávají blízké a přátelské a zjevují svá tajemství, jsou to jen náznaky a obrazy, jež pochopí jen ten, kdo něco podobného prožil.

Karel Říha samozřejmě také uvažoval o svém budoucím povolání. Po delším váhání a kolísání se rozhoduje pro kněžství, které se stává jistotou v jeho životě. Sám říká, že o svém povolání později v podstatě nepochyboval, a i když žil "povrchně", vždy cítil hlubokou jistotu, že existuje jakési pevné pouto mezi ním a Kristem (stejně jako u každého člověka!).

Na závěr ještě jednu velice zajímavou myšlenku: Nechci být frivolní, beru svůj život a jeho smysl - jako každý normální člověk - smrtelně vážně. Ale vím také, že vlastností ducha je lehkost a svoboda.

P. Říha byl asi měsíc před smrtí hospitalizován v nemocnici v Kroměříži. Zemřel během rekonvalescence u Milosrdných sester sv. Vincence de Paul v ranní hodinách 13. června 2016.