Nicejské vyznání víry

Nicejský koncil svolal v roce 325 imperátor Konstantin I. Veliký, který toužil po silné a pevné říši. K tomu potřeboval i jednotu mezi křesťany, kteří byli Ariovým kázáním rozděleni. Arius, kněz v Alexandrii, hlásal, že existoval čas, v němž neexistoval Boží Syn. Neexistoval tedy před tím, než byl zplozen/stvořen (Arius viděl tyto termíny jako synonyma.)

Před církví stála jasná otázka: Plození Syna je věčné, nebo se událo v čase? Je souvěčný s Otcem, nebo nikoliv? Zdá se, že Arius souvěčnost Slova odmítal. Otázka tedy směřuje k tomu, jaký je vlastně vztah mezi Otcem a Synem a jaký je vztah mezi Druhou božskou osobou a tělem.

Nicejské vyznání nevzniklo z ničeho. Podobné definice bychom nalezli na synodu konaném někdy v letech 324 a 325 v Antiochii (předsedal Osius z Córdoby, který následně s největší pravděpodobností předsedal i koncilu v Niceji).

První nicejský koncil se konal v císařském paláci od 20. května do 25. července roku 325, kdy byli koncilní otcové pozváni, aby spolu s imperátorem oslavili jeho dvacetileté výročí nástupu na trůn. Koncil neřešil jen otázku ariánství, ale také výpočet data Velikonoc, zakázal pobyt ženám v domech kleriků, zákaz biskupům změnit diecézi, zákaz pokleknutí během neděle i po celou velikonoční dobu a další záležitosti.

Velmi zajímavým momentem se stalo přijetí slova ὁμοούσιος (homoúsios), které vyjadřuje, že Syn je stejné podstaty s Otcem. Mnohým křesťanům se tento termín nezamlouval, protože byl chápán hodně filosoficky a navíc není přítomen v Písmu svatém, a tudíž není závazný.

Co se stalo po koncilu, který měl vést k vyřešení mnohých otázek a sjednotit rozhádanou církev? Zrodila se mnohá myšlenková hnutí, která vytvořila tyto základní skupiny:

- Anomoiáni (ἀνόμοιος = zcela nepodobný): jedná o ryzí ariány. Tvrdí, že Kristus je naprosto odlišný od Otce. (např. Arius)

- Homousiáni (ὁμοούσιος = stejné podstaty): uznali nicejské krédo, plně přijali koncil a tvrdí, že Kristus je stejné podstaty s Otcem. (např. Atanáš a většina biskupů)

- Homoiousiáni: (ὁμοιούσιος = podobné podstaty): tzn. semiariáni, kteří tvrdili, že Syn není stejné podstaty, ale pouze podobné podstaty s Otcem, ale odmítali radikalismus anomiánů.

- Homoiáni (ὅμοιος = podobný): byli ochotni uznat, že Syn je podobný Otci, ale pouze v obecné rovině. Byly tedy jakýmsi středem mezi anomoiány a homousiány. (např. Eusebius z Nikomédie, Eusebius z Cesareje, Eumonius)

Prvních deset let po koncilu převažoval u císařského dvora navzdory koncilním ustanovením arianismus. Křesťanství na Východě měl imperátor vždy trochu pod kontrolou, snažil se zasahovat do chodu církve, na rozdíl od Západu v čele římským biskupem (který byl asi největší rebel), který se z vlivu vládce vymanil. V Konstantinopoli v té době vlastně záviselo na imperátorovi, zda zvolí arianismus či katolicismus (ortodoxii), kdežto Řím se odmítal podřídil politice státníků.

Vliv arianismu převládl pravděpodobně díky historiku Eusebiovi z Cesareje a také díky Eusebiovi z Nikomédie, neboť v Nikodédii si císař vystavěl své letní sídlo. Proti arianismu tvrdě vystupoval Atanáš z Alexandrie (který pak musel několikrát do vyhnanství) a kapadočtí Otcové Basil z Cesareje, Řehoř Naziánský a Řehoř Nysský.

Atanáš (292-373) doprovázel na koncil do Niceje svého biskupa Alexandra z Alexandrie, kterému sloužil jako sekretář. Účastnil se jednání, a proto opravdu věděl, o co koncilu šlo. Po koncilu si všiml, že jsou silné antiariánské teologické proudy, které se ovšem dostávaly do jiných extrémů. Jde především o monarchianismus.

Papyrus s Krédem z 5. století
Papyrus s Krédem z 5. století

Marcellus z Ancyry (dnešní Ankara) propagoval jednotu Boha a jeho nerozdělitelnost. Zastával tedy přísný monoteismus a hovořil o stejné podstatě Otce, Syna i Ducha svatého až tak, že se vytratily osoby. Teologové, kteří se vymazovali proti arianismu, často upadli do druhého extrému. Není zcela prokázáno, zda Marcellus se stal monarchiánem až po koncilu, nebo tento názor zastával už před ním. Vyznání víry byla užívána při křestní liturgii jako liturgická formule, ne jako dogma utvořené koncilem! Marcellus tak mohl formulovat nějakou tradiční neortodoxní nauku vyskytující se v oblasti jeho působení.

Dalším významným monarchianistou byl Eustatius z Antiochie. Protože pochází z Antiochie, je pro jeho christologii typické schéma logos/antropos, tudíž trvá na jasném rozdělení dvou Kristových přirozeností. Toto dělení je pak promýšleno v antiariánském duchu. Ariáni totiž prohlašovali, že to, co podléhá utrpení a změnám, nemůže být plozeno neměnnou podstatou. Eustatiova přehnaná touha po rozdělení přirozeností dospěla také k monarchianismu. Oddělíme-li v Kristu božství od lidství a přidělíme-li lidské přirozenosti bolesti a utrpení, pak se božská přirozenost vytratí, protože nemůže mít účast na lidských skutečnostech. Zůstává tedy pouze v Trojici, v jednom Bohu.