P. Josef Olejník

Patronem farářů je sv. Jan Maria Vianney. Kněz, o jehož svatosti není pochyb. Ale přece jen jeho svatost může být dnešnímu člověku trochu vzdálená. Kdo je vlastně světec? Především je to člověk, který dodává určité době to, co potřebuje, vyvažuje to, co chybí. Nejde tedy o to, jestli je nebo není dokonalý, to je ostatně jenom Kristus, ale zda se snaží žít opravdově, zda se snaží naslouchat Božímu hlasu, či jestli se snaží stát se potřebným pro ty, které má vedle sebe. A právě mezi tyto osobnosti patří i P. Josef Olejník, který pro nás, podle mého názoru, může být velmi inspirativním vzorem kněžského života.

Mons. Doc. Mag. Josef Olejník, papežský prelát, se narodil v osadě Květná, která patří do obce Strání, dnes ve Zlínském kraji. Dětství a mládí prožíval jako obyčejný vesnický kluk. Studoval arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, kde jej se zamiloval do sborového zpěvu.

Poté vstoupil do kněžského semináře v Olomouci. Přímý vliv na jeho formaci měla příkladná rodina, kde vyrůstal spolu se třemi sourozenci. Mnoho jej ovlivnil farář P. Stanislav Spáčil.

Po studiích teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci přijal 5. července 1938 kněžské svěcení. Po roční kaplanské službě ve Vsetíně jej poslal arcibiskup Prečan studovat do Říma na Pontificio Istituto di Musica sacra. Po získání titulu magister gregoriánského chorálu (Magister cantus gregoriani - magna cum laude) se chtěl vrátit do ČSR, což se mu nepodařilo, protože vypukla válka. Začal proto studovat kompozici na témže institutu a dosáhl licenciátu kompozice posvátných zpěvů (Licenciatus in composizione sacrorum concentuum - magna cum laude). Dále už netoužil studovat, protože chtěl raději pomoci vlasti, a tak se přihlásil do československé zahraniční armády (sloužil 9 měsíců v Británii). I tam založil sbor a v závěru jeho služby v armádě bylo náplní jeho práce pouze zpívání.

Po válce byl otec Olejník jmenován vicesuperiorem Olomouckého kněžského semináře, kde také vyučoval zpěv, a zároveň ustanoven kaplanem u sv. Michala. Když zaujal místo lektora liturgického zpěvu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě, byl velice neúprosný ve svých požadavcích. Odmítá předchozí způsob vyučování zpěvu, kdy do 5. ročníku přišel některý z kněží, který měl "dobrý hlas" a naučil budoucí kněze zpívat prefaci a Ite, missa est. Samozřejmě se to mnohým bohoslovcům nelíbilo, ale poznali, že s o. Olejníkem prostě nehnou. Postupem času je o. Josef uvolněn z povinností vicesuperiora a věnuje se plně bohoslovcům po stránce hudební. Nakonec i světící biskup Stanislav Zela, který tehdy působil jako kancléř fakulty, uznal, že hudební vzdělání má mít odpovídající místo na fakultě.

V r. 1950 byl seminář zavřen. P. Olejník odmítl učit v novém semináři v Praze, protože nepřistoupil na normalizační kompromisy, a proto jej z dalšího působení ve školství vyřadili. Byl ustanoven administrátorem v Andělské hoře v Jeseníkách, kde po 18 let ve velmi náročných podmínkách spravoval několik farností a kostelů.

Po uvolnění v r. 1968 se o. Olejník vrátil do Olomouce a začal učit v obnoveném semináři. Od r. 1972 učil také v Litoměřicích, a to až do r. 1975, kdy mu odňali státní souhlas a byl poslán do důchodu.

Vyučovat opět začal v 1990, kdy působil na obnovené olomoucké bohoslovecké fakultě jako odborný asistent liturgického zpěvu. Kromě toho pořádal semináře a kurzy pro laickou veřejnost a vtahoval všechny aktivně do liturgické hudby. Mnozí vzpomínají na P. Olejníka jako na rázného učitele zpěvu, který jasně věděl, co vyžaduje. Avšak zpěváky často upoutal zapálenou katechezí, kdy s horlivostí a s vnitřním zapálením vykládal význam zpívaných písní. To samozřejmě neplynulo z ničeho, ale z jeho hlubokého prožívání kněžství a odevzdání se zcela do služby.

Pro nemoc hlasivek v roce 1996 ukončil svou aktivní činnost v oblasti církevního zpěvu. Aktivně pracoval do svých téměř 82 let a pak se věnoval do posledních chvil zhudebňování liturgických textů. Byl vyhledávaným duchovním vůdcem a zpovědníkem i díky své pokoře!

11. července 2009 odešel na věčnost ve věku 95 člověk velkého formátu, jež byl obdarován četnými dary a ty zprostředkoval i nám. Kéž bychom dokázali zachovat a rozvíjet dál jeho dílo, které v každém okamžiku směřuje k oslavě Boží. Bůh je pravda a krása, které je třeba se dotýkat. Proto se ho dotýkejme oběma rukama. Tou jednou skrze poznání Boha a tou druhou skrze umění.

Teď bych chtěl ještě něco málo napsat o jeho hudební tvorbě. Co ho k ní přimělo? Kdy a proč otec začal psát?

Otec Josef napsal mnoho skladeb, skládaných osobitým stylem. Drtivá většina z nich byla psána "ad hoc", ke konkrétní liturgické slavnosti. De facto celou svou tvorbu zasvětil hudbě liturgické, ale nejen to.

Už když mladý kněz Josef studoval v Římě, začala se v "pokusných" skladbách (tehdy většinou různé úpravy chorálu) projevovat jeho originalita. Ne vždy jej kantoři chápali, mnohdy ho také kritizovali za přílišnou odvážnost. Nakonec ale otec dostudoval, a to velmi dobře!

Otec Olejník nikdy nepomyslel na to, že by se měl stát skladatelem. Hospodin to ale naplánoval jinak. Začátky jeho tvorby můžeme vidět již v armádě, kde upravoval písně pro mužský sbor.

První opravdu vlastní skladbou se stává Svatý Michaeli, Archanděle, zkomponovanou v roce 1948 na popud tehdejšího spirituála olomouckého semináře a dnes Služebníka Božího P. Antonína Šuránka. Tato modlitba se v semináři zpívá dodnes!

Po uzavření semináře v roce 1950, tedy během let, kdy P. Olejník působil v tvrdých podmínkách v Andělské Hoře, zrála velice jeho kněžská spiritualita a jeho v jeho hudbě se začíná projevovat typický charakter a specifičnost. Nikdy se nesnížil k primitivismu! Právě zde, v Andělské Hoře, vznikla jeho Česká mše z Andělské hory (ordinárium č. 502, které všichni známe), která se rozšířila při tzv. "liturgických dnech", pořádaných v 60. letech v Ostravě, Olomouci a Kroměříži.

O. Olejník často zdůrazňoval důležitost a prožitek mše. Před každým nácvikem měl své místo věroučně-katechetický výklad mše svaté a funkce, kterou v ní zpěv má. Jeho duch a nadšení pro hudbu bylo prodchnuto nehasnoucí energií, která se dala do služeb Nejvyššího. Ze setkání s ním mnozí odcházeli ohromeni a zároveň povzbuzeni pro liturgický zpěv, který podle něj nemá být jen formální, ale plný života, protože při mši svaté s námi zpívá celé nebe a je to oslava Boha, jenž se v tuto chvíli dotýká našich srdcí a my máme možnost dotknout se Jeho. Samotná mše svatá není tedy pouhým obřadem ale výrazem lásky a naděje, kterou je třeba z celého srdce vyzpívat. A to platí jak pro scholisty, tak boží lid v lavicích. Zdůrazňoval fakt, že hudba v kostele mám mít vysokou úroveň a je třeba se přibližovat dokonalosti, i když dokonalé vše bude až v nebi.

Často samozřejmě narážel, jak už to při zavádění nových věcí bývá. Mnohem snadnější, a bohužel mnohdy i často, se velmi rychle ujmou laciné a bezcenné popěvky, téměř vždy odbyté slovy: "Aspoň něco" nebo "Raději toto, než nic". Proti tomu ovšem o. Olejník rázně bojoval.

Jeho hudba nepatří mezi nejjednodušší, čehož si byl on sám vědom, a proto povzbuzoval varhaníky (můžeme říci i všechny, kdo se nějakým způsobem starají o hudbu), aby se na mši svatou připravovali. Nikdy nechtěl sklouznout k líbivosti a popularitě a v jeho tvorbě není patrná módnost, nechybí ovšem modernost! Proto má jeho styl šanci přetrvat.

Od roku 1966 se mohou při liturgii mimo latiny používat i texty v moderních jazycích. Začínají se tedy převádět liturgické texty do hudební řeči. Mnozí, a ze začátku i otec Olejník, se snaží chorální nápěvy "napasovat" na češtinu. Magistr ale hbitě pochopí, že češtině to neprospěje a gregoriánskému chorálu to spíše uškodí (už jen z důvodu jiné melodiky češtiny a latiny). Zde nesmíme obviňovat otce Josefa, že se snažil odklonit od chorálu, naopak, ač to zní paradoxně, chorál zachránil, protože ten měl být dále zpíván v nezměněné formě latinsky.

Otec Olejník tedy vytvořil naprosto novou hudební řeč, kterou velice ocenili benediktínští mniši v Beuronu, především proto, že vycítil melodická a rytmická specifika češtiny. P. Gröp píše: Jeho princip, že se mateřská řeč a latinský gregoriánský chorál nesnášejí, je jedině správný - u nás v Německu, žel Bohu, není respektován... Myslím tedy, že se Mgr. Olejníkovi podařila homogenní jednota mezi řečí a zpěvem, a těším se bez závisti, že našel příklad nové církevní hudby, který působí přesvědčivě. Jistě to záleží také na řeči: Vaše řeč je asi zpěvnější než naše."

Díky otci Josefovi dneska můžeme zpívat celou mši svatou. Bohužel, mnohdy jenom můžeme, ale nezpíváme, protože nechceme. Zde bychom si mohli vzít příklad od svých odloučených bratří, kteří snad více pochopili, že zpívané slovo má větší účinnost jak pro zpěváka, tak pro posluchače.

Často hrajeme a zpíváme jeho ordinária, žalmy a písně. Paradoxně ale neexistuje žádný systém, podle kterého Olejník pracoval. Málo kdo ví, že první žalm, zhudebněný ještě podle starších překladů, je pohřební žalm Pán je můj pastýř, nic mi neschází,který otec zkomponoval k pohřbu své maminky.

P. Olejník nikdy neplánoval, že napíše žalmy na každý den v liturgickém roce, hudbu k nešporám pro každou neděli, propria k pohřbu a několika svatým... Tím jeho dílo dosáhlo obrovských rozměrů a stalo se světovým unikátem. Snad nikdo na světě nemá tolik zhudebněných textů ke mším svatým.

Jistě se jedná o dílo požehnané, protože někteří z blízkých spolupracovníků otce Josefa vyprávějí, že žalmy často meditoval. Proto rádi mluví o promeditované hudbě.

Otec Olejník má samozřejmě osobitý styl, který ne všichni přijímají s nadšením. Jeho odpůrce můžeme rozdělit do dvou skupin: ti, kteří to myslí upřímně, mají prostě jiné oblíbené skladatele, a ti, kteří ani neví proč, což je často spojeno se zlobou a jakousi nenávistí. Tím se ovšem potvrzuje opravdovost díla, protože téměř všichni velikáni hudby museli trpět neuznání ze strany odpůrců.

P. Josef patřil k opravdu pokorným lidem, což mohu potvrdit i vlastní zkušeností. Mnozí říkají, že prosazoval jen svá díla, ale toto se nezakládá na pravdě, jak dokazuje i zkušenost Zdeňka Pololáníka. Ten o setkání s ním mluví velice pozitivně: "P. Olejník nám přehrál svoje České ordinárium a chtěl slyšet moji Liturgickou mši. Byl ke mně vlídný, nešetřil uznáním a povzbuzením. Toto setkání bylo začátkem našeho celoživotního přátelství.

Nepreferoval vlastní skladby na úkor jiných. Naopak, vytrvale povzbuzoval k nové tvorbě, ale dokázal každou práci spravedlivě posoudit. Nechtěl, aby v kostele zněla hudba nehodnotná, nebo špatně připravená. Proč by takovou hudbu měli věřící slyšet? Sám byl ochoten přijet a nacvičit svoje ordinárium s pečlivostí sobě vlastní kdekoliv, kam byl pozván. Odtud pramenila domněnka, že preferuje svoje skladby. Skladatele naopak vybízel k tvorbě pro potřeby liturgie. Sám jsem od něho slýchával. Pište nové a nové nápěvy. Liturgie musí žít a ne letargicky ustrnout na opakování stejného. Jeho slova slyším jako dnes."

A co na závěr? Všichni se asi shodneme na tom, že když jsme spokojeni a všechno se nám daří, je nám do zpěvu. Zpěv totiž umí nejlépe vyjádřit pocity, ale také radost, díky atd. Možná bychom neměli opomíjet, že mše sv. je také Eucharistia (díkuvzdání)! A proto zpívejme, Pán si to skutečné zaslouží...