Bazilika sv. Pankráce

Život sv. Pankráce

Svatý Pankrác byl křesťanským mučedníkem ze 4. století. Podle legendy sepsané v 6. či 7. století se narodil kolem roku 289 v Synnadě ve Frýgii v Malé Asii na území dnešního Turecka v zámožné pohanské rodině. Brzy ztratil oba rodiče. Matka zemřela při porodu a otec když mu bylo asi osm let. Na smrtelné posteli prosil Pankrácův otec svého bratra Dionýsia, aby se postaral o synovcovo vzdělání a o správu rodinného majetku. Dionýsius se sirotka skutečně ujal a odešli do Říma. Usadili se v patricijské vile na Coeliu.

Nedaleko jejich obydlí se tajně scházela komunita křesťanů. Zanedlouho přišli Pankrác a Dionýsius s tímto společenstvím do kontaktu a začali se tuto zajímavou skupinu zajímat. Chtěli se dovědět více o náboženství, které vyznávají dobří a hodní lidé, a přitom je tak krutě pronásledované. Po určité době oba požádali, aby byli uvedeni do křesťanské víry. Objevní Boha a Krista jejich srdce zapálilo natolik, že zanedlouho požádali o křest a přijetí Eucharistie. Snad se o jejich přípravu i udělení svátostí postaral samotný papež.

Dionýsius zanedlouho po křtu zemřel a Pankrác se s nabytým dědictvím snažil pomáhat křesťanům, především trpícím. Když však v roce 303 propuklo Diokleciánovo pronásledování křesťanů, situace nebyla jednoduchá. Kdo odmítl pálit kadidlo před římskými bohy či před císařovou podobiznou, čekala jej jedině smrt.

Zatímco Dionýsius krátce po křtu zemřel přirozenou smrtí, Pankrác byl povolán, aby obětoval bohům, čímž měl také vyjádřit svou loajalitu k imperátorovi. Mladík soustavně odmítal. Byl tedy zatčen a předveden před soud. Pankráce snad soudil samotný Dioclecián nebo byl alespoň u soudu přítomen, neboť podle tehdejších norem měl být každý nezletilý provinilec uveden před panovníka. Dioclecián se měl snažit mladíka různými způsoby přesvědčit, aby se zřekl víry v křesťanského Boha. Jeho nebojácnost jej však překvapila. Nakonec bylo rozhodnuto, že Pankrác bude popraven stětím. Diocklecián byl první imperátor, který nechal popravovat i nezletilé.

Asi čtrnáctiletého Pankráce popravili zřejmě 12. května 304 ve večerních hodinách poblíž Via Aurelia. Po vykonání trestu jeho tělo vzala urozená římská matróna Ottavilla, která jej pohřbila do již existujících katakomb, které se dnes nazývají Katakomby sv. Pankráce (dříve též Ottavilliny katakomby).

Místo Pankrácova umučení připomíná tabulka v bazilice, na níž čteme: Hic decollatus fuit Sanctus Pancratius (Zde byl sťat svatý Pankrác).

Svatý mučedník Pankrác byl pro oblast kolem Via Aurelia nesmírně důležitý, zřejmě zde byl nejvíce uctívaný ze všech ostatních mučedníků. Byl uctíván jako mstitel křivé přísahy, vzýván proti nemocem, zvláště křečím a bolestem hlavy, a je patronem dětí, mladých, nové setby, květin a ve středověku v německých zemích i rytířů a šlechty. Dokonce i Porta Aurelia, jíž se vstupovalo skrze Aureliánovy hradby do Města, byla přejmenována na Porta Sancti Pancratii (Brána sv. Pankráce).

Kostel sv. mučedníka Pankráce

Bazilika sv. Pankráce stojí na Via Aurelia Vetus (stará Via Aurelia), která se vine po jednom ze sedmi římských pahorků, jenž se jmenuje Gianicolo. Kolem Via Aurelia Vetus existovalo několik hřbitovů, které byly spravovány z Trastevere (Zátibeří). Mezi ně patřily i katakomby spravované z kostela sv. Chrisogona, v nichž bude po své mučednické smrti uložen i sv. Pankrác. Martyria, neboli místa, kde byli pohřbeni mučedníci, totiž nikdy nebyla farnostmi, protože se nacházela vně hradeb města Říma. Jednotné farnosti se zaváděly až ve středověku, a to i mimo Urbe. V jedné farnosti mohlo existovat více církevních institucí, např. filiální kostely, kláštery, diakonie...

Podle Liber Pontificalis, jež obsahuje stručné životopisy papežů, nechal sv. Symmachus (498-514) nad hrobem umučeného mladíka kolem roku 500 vystavět za hradbami Říma trojdílnou baziliku s transeptem. Bylo to pravděpodobně v době, kdy byl svými odpůrci, kteří podporovali vzdoropapeže Laurentia a okupovali Lateránský palác, vytlačen z Města a usadil se ve Vatikánu. Tam také nechal vybudovat první obytné struktury v blízkosti baziliky sv. Petra, jež se staly jádrem budoucího Apoštolského paláce.

Sardský papež Symmachus mučedníka Pankráce velmi ctil a během jeho pontifikátu se konala procesí k hrobu tohoto mučedníka. Pontifik navíc tohoto světce velmi upřednostňoval, neboť byl patronem pravdy, měl zahánět neštěstí a byl vzýván proti křivé přísaze. Symmachus se totiž cítil poražen a pomluven, proto se přimlouval u Pankráce, aby vyšla pravda najevo.

Sv. Symmachus nechal navíc u kostela vybudovat balneum, místo k osvěžení či omytí, které sloužilo především poutníkům. Přítomnost balnea potvrzuje důležitost tohoto posvátného místa.

Z doby papeže Symmacha se do dnešních dnů prakticky nic nedochovalo kromě několika zbytků zdiva.

Papež Řehoř I. Veliký (590-604), rovněž velký ctitel sv. Pankráce, toužil po tom, aby se v bazilice rozvíjela svátostná činnost a pravidelně se zde slavila liturgie, a proto k ní nechal přistavět klášter sv. Viktora svěřený benediktinům.

Další informaci o tomto chrámě máme z první poloviny 7. století, kdy jej nechal zrekonstruovat, nebo spíš zcela přestavět, papež Honorius I. (631-638), který postavil také baziliku sv. Anežky za hradbami. Není jasné, proč se Honorius pro takový zásah rozhodl, zda to bylo pro obrovský zájem poutníků (kult sv. Pankráce byl stále velmi silný), anebo zda byla bazilika poničena během gótské války (535-554).

Když Honorius obnovoval baziliku již mnohem rozlehlejší, než byl původní kostelík, nechal zřejmě vztyčit trojdílný transept (někteří archeologové jej datují do pozdější doby) rozdělený sloupy. V té době došlo také k vyvýšení presbytáře. Do kněžiště pak byl usazen hlavní oltář a pod něj uloženy ostatky sv. Pankráce, které byly přeneseny z hlavní lodě baziliky. Ve starověku se ovšem ostatky přenášet nesměly, takže se jedná o translaci ojedinělou. Papež navíc mučedníkův hrob ozdobil stříbrem a daroval bazilice ciborium, pět stříbrných oblouků a tři zlaté svícny.

Architektonicky nesmírně zajímavá je polokruhová krypta. První krypta tohoto druhu byla vybudována v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Ta však byla díky pozdějším úpravám odstraněna. Druhá nejstarší, ale zachovaná v původní podobě, je právě krypta u sv. Pankráce. Polokruhová krypta se zpravidla nachází pod oltářem, kde jsou uloženy ostatky světce. Počet věřících, kteří se chodili modlit k hrobu mučedníka, byl z prostorových důvodů omezen. Právě u sv. Petra, a zanedlouho také v bazilice sv. Pankráce, stavitelé zvýšili presbytář a přistavěli dvoje schodiště. Po jednom schodišti se scházelo dolů k hrobu mučedníka a druhým se vycházelo zpět do lodi baziliky. Tímto způsobem se zjednodušil přístup k pietnímu místu, které mohlo navštívit více poutníků.

Z Honorivy doby se zachovaly i části zdí. Nejlépe je lze zkoumat na levé vnější straně baziliky. Stavební technika užívaná během celého IV. století, ale i později, se nazývá opus vittatum. Jedná se o řady kostek z tufu, které se střídají s řadami cihel. Boční stěna kostela bohužel nezůstala kompletní, protože ji poničily pozdější zásahy do zdiva během častých rekonstrukcí, především během 17. století (červené cihly...).

Další krásný příklad opus vittatum nalezneme na apsidě, na níž vidíme i stopu po dvou oknech, která ovšem nikdy nebyla otevřena.

V následujících staletích baziliku nechalo opravit či zkrášlit několik pontifiků; nejvýznamněji Hadrián I. (772-95) a Lev III. (795-816).

Další zmínka o bazilice se datuje do roku 1061, kdy se stal kardinálem první opat místního benediktinského kláštera.

Dále se pokračovalo s úpravami chrámu a jeho středověkou podobu dovršil Pietro Aragonský roku 1205.

V roce 1249 nechal baziliku opět zkrášlit opat Hugo, jenž jí také daroval dva cenné ambony ve stylu cosmatesco. Pár let poté, v roce 1257, ovšem benediktini z neznámých důvodů klášter i baziliku opustili a přešli do města Albano. Chrám sice opustili, ale úctu ke svatému Pankráci šířili dále i v Albanu. Zanedlouho se sv. Pankrác stal patronem města a je mu zasvěcena i místní katedrála.

Bazilika i s klášterem pak byla téměř dvě století svěřena sestrám cisterciačkám. Roku 1517 se papež Lev X. rozhodl povýšit baziliku titulární kostel, čímž svěřil péči o tuto prastarou svatyni kardinálům. Toto gesto se chápe rovněž jako potvrzení starobylosti tohoto místa.

Podle svědectví Ugonia, známého spisovatele a odborníka na křesťanské památky, který místo kolem roku 1565 navštívil, zde stála pouze jednolodní bazilika. Boční lodě sice existovaly, ale byly stěnou odděleny od té hlavní. Stěny pokračovaly až do transeptu, jenž také netvořil jeden celek. Pravá boční loď a pravý část transeptu se staly součástí kláštera, zatímco levá část kostela, která zůstala bez střechy, se stala opuštěnou ruinou.

V době barokní, během takřka celého 17. století, se bazilika dočkala rozsáhlých oprav zvláště za kardinálů Ludovica de Torres a jeho synovce Cosima de Torres. Jméno a titul Ludovica, který nechal baziliku v roce 1606 přestavět, je vytesáno na římse portálu hlavního vchodu: LVDOVICUS CARD. MONTIS REGALIS (Ludovicus kardinál z Monreale).

Během rekonstrukce došlo k obnovení a opravení dvou bočních lodí baziliky, původní antické sloupoví bylo nahrazeno novým masivním, byly zhotoveny fresky v presbytáři, jež se připisují Antoniu Tempestovi, a skvostný dřevěný kazetový strop s erby De Torres a papeže Pavla V. Borghese zdobící hlavní loď.

Přestože během nesčetného množství zásahů bazilika nakonec získala barokní ráz, stále můžeme spatřit původní rysy starokřesťanské baziliky. Navíc se na různých místech chrámu zachovalo několik antických sloupů: jeden před bazilikou a dva na nádvoří, další slouží jako svícen na paškál, dva tvoří dveřní rám hlavního vstupu do baziliky a dva stojí jako část dveřního rámu u bočních vchodů

Na přání papeže Alexandra VII. (1655-1667) spravuje baziliku s přilehlým objektem od roku 1662 Řád bosých karmelitánů. Krátce po svém příchodu mniši započali další rekonstrukci a obstarali štukovaná zdobení v hlavní i v bočních lodích.

Roku 1798 toto posvátné místo zdevastovali a zohavili napoleonští vojáci, kteří odnesli a zničili vzácné ambony z 13. století, strhali mramorové pláty, jež zdobily zdi baziliky, a ukradli vzácné porfyrové sloupy, jež podepíraly baldachých nad hlavním otářem (dva z nich byly Francouzi vráceny v roce 1814 a dnes stojí na svém původním místě). V roce 1849 se bazilika stala svědkem střetu mezi Francouzi vedenými generálem Charlesem Oudinotem, kteří přispěchali na pomoc papeži Piu IX, a Garibaldiho vojáků, kteří bránili mladou a slabou Římskou republiku. Škody na starobylém chrámě byly opravdu značné, neboť byl zničena vzácná zídka kolem presbytáře ve stylu cosmateco, zohaveny a roztřískány mnohé sochy i obrazy a strhány mramorové obklady a ozdoby hlavního oltáře. K drancování se ještě přidalo zneuctění ostatků mučedníka Pankráce, jež byly uloženy v urně vyrobené z porfiru a peperinu. Části kostí byly zlovolně rozházeny a ztraceny. Dnes se v bazilice nachází mučedníkovy ostatky, které sem byly později přeneseny z Lateránské baziliky.

Roku 1854 byla bazilika prohlášena národním památníkem.