28. října 2018. Oslava Československa, nebo jen Čech?

Dnešní státní svátek, jímž si připomínáme vznik Československé republiky, mě přivedl k drobnému zamyšlení. Přijde mi zvláštní, že si s takovým důrazem připomínáme již neexistu-jící stát. A proč zrovna Československo? Vždyť na našem území bylo mnoho státních útvarů, z nichž žádný jiný neoslavujeme. Česká republika, stát, ve kterém momentálně žijeme, se zrodila 1. ledna roku 1993. Neměla by se státnost připomínat právě tento den?

Snad si těmito oslavami máme připomenout principy, na nichž měl stát nově založený útvar, tedy demokracii, rovnost menšin, volební právo, ústavnost a další?

Když se setkávám s lidmi, často se zdá, že Rakousko-Uhersko spolu s Habsburky nebylo nic jiného, než ztělesněné zlo. Z Vídně nic dobrého nepřišlo, všichni našim lidem ubližovali a my jsme téměř 400 let museli snášet jařmo otrocké nesvobody. Domnívám se, že při troše objek-tivní reflexe, tuto tezi nemůže nikdo zastávat. Ostatně, pakliže Československo bylo jedním z nejvyspělejších států, jistě se jím nestalo pár měsíců po pádu několik staletí trvající monar-chie. Je potřeba vidět kontinuitu! I přes veškeré nepovedené kroky se Rakousku-Uherku nedá upřít významný podíl na bohatství, kulturním vývoji či průmyslovém rozvoji českých zemí a potažmo dobré prosperitě nově vzniklého Československa.

Demokracie rozhodně nepatřila k novinkám, které by na našem území zavedlo Českosloven-sko. Mnozí si pletou pojmy, když dávají do protikladu demokracii a monarchii. Protikladem demokracie je totiž totalita a protikladem monarchie republika. Může existovat nedemokratic-ká republika stejně jako demokratická monarchie. A to je případ Rakouska-Uherska, které bylo konstituční monarchií. Existoval dvoukomorový parlament, Říšská rada, tvořený Poslaneckou sněmovnou neboli zákonodárným sborem, jehož členové byli voleni v přímých volbách, a Panskou sněmovnou tvořenou členy dědičnými, členy ex offo a členy jmenovanými. Rozdíl v Československu byl ten, že místo Panské sněmovny byl zaveden volený senát. Zásadní rozdíl se ovšem dotkl volebního práva, kde Československo následovalo některé další státy. Od roku 1920 mohly bez výjimky volit všechny ženy. (Za Rakouska-Uherska jen ty, které vlastnily velkostatek.)

Dalším pilířem nového státu měla být rovnost menšin, což je zakotveno i v ústavě. O vztahu Čechoslováků k německé menšině asi není potřeba spát. Obvykle vnímáme, jak se Němci chovali špatně, ale ono to bylo oboustranné. Hovořit o tom, kdo si začal, je jako ptát se, zda byla nejdříve slepička nebo vajíčko. Faktem zůstává, že co se týká integrace německého oby-vatelstva, První republika v zásadě selhala. A pak se po válce Němcům, vlastním občanům, ještě pomstila. A to nehovoříme o dalších menšinách.

Dalším bodem k zamyšlení může být i ústavnost. Československo se chápalo jako právní stát, kdy státní moc je podřízena (pozitivnímu) právu. Je známo, že první prezident, Tomáš Garri-gue Masaryk, toužil po obdobě amerického politického systému. Projekt mu ale nevyšel. Nut-no podotknout, že pak si ústavu vykládal poměrně volně a dnes by mu takové jednání jistě neprošlo. Ve své době sice proti němu stála opozice, ale prezident se těšil oblibě většiny poli-tiků, takže k zásadní kritice jeho postojů nikdy nedošlo. 100 let poté je situace podobná, ale tentokrát s kritikou veřejnou.

Nic z předchozích témat tedy není československou novinkou. Co vlastně slavíme? Zdá se mi, že čirý český nacionalismus, nikoliv moravský, slovenský či podkarpatský. Tento český naci-onalismus, který není patriotismem v pozitivním slova smyslu, je přítomen již od počátku republiky, kde byl ještě mírně korigován Slováky. Státní hymnou se stala zemská hymna Čech (jde tedy skutečně o českou národní hymnu), malým státním znakem český lev, umělé vytvoření československého jako národní jednoty proti německé většině (to nebyl koncept Masarykův jako spíš jeho spolupracovníků), odstranění polského elementu během sedmidenní války o Těšínsko a tak dále.

Moravané zůstali bokem, stejně jako Podkarpatští Rusi, i přes to, že sám prezident Masaryk, kterých na univerzitě zapisoval jako Moravan, pronesl: "Moravská otázka je a bude opět zku-šebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz a aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní." A dnes tomu není jinak, jak napovídá název současné republiky, malý státní znak, státní hymna (často nazývána národní), hokejové dresy a mnoho dalších příkladů.

Zamyslel se někdo nad tím, zda zrod republiky proběhl všude stejně? A proč tomu tak nebylo? Jak a kde se dnes slaví? Téměř všechny mediální informace týkající se výročí jsou z hlavního města. Jakoby zbytek republiky ani neexistoval.

Slavit ano, ale s vděkem i lítostí, vidět úspěchy i omyly. O chybách mlčíme a stavíme se do pozice obětních beránků, kteří více než 50 let museli trpět pod totalitami, se kterými ovšem naši zástupci čile spolupracovali.

Jsme ještě schopni reflektovat, co bylo dobré a co špatné? Víme, jakým chybám se chceme jako společnost vyvarovat a v jakém dobru pokračovat? Když hodnotíme prezidenta Masary-ka, zastáváme jeho názory, proto, že jsme četli jeho dílo, anebo je vše podloženo jen naciona-listickým cítěním, které do nás hustí média a veřejní představitelé? Co by na dnešní situaci řekl zakladatel Československa?

I přesto věřím, že Pravda vítězí! A hlavně jednou zvítězí! Bůh žehnej naší republice!