Pár postřehů z prezidentských voleb

14.01.2018

Po prvním kole prezidentských voleb vyrojily zprávy typu: Je smutné, že nevyhrál můj kandidát. Škoda, že nebude prezidentem ten a ten, takového prezidenta si totiž nezasloužíme. Volil/a jsem srdcem a teď jsem smutný/á.

Ale srdce nesrdce, je potřeba vidět realitu. Tento pocit zhrzené lásky mi nepřijde na místě. Vždyť volíme prezidenta republiky, nejde o výběr partnera na celý život. Jednou jsme opustili monarchii a vybrali si republiku, je potřeba přijmout důsledky (pozitivní i negativní). A jedním z nich je volba prezidenta. Teď necháme stranou, zda je tato skutečnost v našem politickém systému nutná a vhodná, nebo ne. Místo císařpána tu tedy máme prezidenta, což je prakticky relikt monarchie. Prezidentské republiky funkci prezidenta a premiéra pochopitelně spojují. Máme možnost volby, mnohé jiné státy ji nemají. I proto nechápu, proč drahná část občanů nechodí k volbám.

V předvolebních debatách mě především zaujalo, jak mnozí kandidáti představovali své vize, kterými by rádi něco změnili. Ale prezident může zákon navrhovat, schvaluje jej ovšem parlament. Stejně tak když hovořili o tom, jak máme či nemáme být slyšet v Evropě. Ale i tam je především slyšet hlas premiéra. Ostatně, víte, kdo je prezidentem v Německu? Ne. Ale kancléřku Merkelovou známe všichni. Víte, kdo je prezident v Rakousku? Ne, ale jméno mladého předsedy vlády Sebastiana Kurze jste jistě zaslechli. A tak bychom mohli pokračovat. Myslím, že někteří kandidáti prezidentské volby by byli vynikajícími premiéry nebo ministry, kde by lépe mohli uplatnit své zkušenosti a pokusit se reálně něco změnit.

Domnívám se, že silné osobnosti, jež dokážou strhnout silou slova nebo rozhodností k akci, mají být spíše premiéry a ministry, než prezidenty. Jsou to totiž lidé, kteří jsou vidět, kteří musí mít názor, za kterým si jdou a vedou tím směrem celý stát. A to pochopitelně často způsobuje vlnu odporu, protože druhý to vidí zkrátka jinak.

Osobně vidím prezidenta jako člověka, který spojuje, který se chová diplomaticky jako šedá myška, je ochoten vždy přispěchat na pomoc svou radou, jak lidsky, tak politicky, promyšleným jednáním dovede uklidnit situaci, ale i povzbudit v dobře započaté cestě, jako vzor slušného jednání, atd.

A ještě jeden detail. Do jedné předvolební debaty přišel rodilý mluvčí ze Spojených států, aby položil každému kandidátu jednu otázku. Ti pak lepší či horší angličtinou odpovídali. Je ale opravdu nutné, aby prezident ČR uměl anglicky? Co kdyby někdo neuměl odpovědět, měl by se cítit trapně? Spíš mi vadí, že neslyšíme krásnou spisovnou češtinu. Nemyslím jen na debaty, v nichž se všichni snažili, ale také na rozhovory mimo ně. A zde bych rád vyzdvihnul především současného prezidenta Miloše Zemana a Jiřího Drahoše. Oba totiž vždy hovoří spisovným českým jazykem, byť prezident Zeman občas užívá vulgarismy, což je pro mě nepřípustné. Tento estetický prvek se bohužel vytrácí z literatury, divadla, filmu, televize, politiky i ze škol. Z Hradu ale bude dalších pět let znít ryzí jazyk český!