Farnost Odry

První farnost, v níž jsem díky Bohu mohl působit jako kaplan. Kromě farnosti oderské, jsem vypomáhal také ve farnostech Mankovice, Veselí, Dobešov a Pohoř.

Historie farnosti Odry

Během svého působení v Odrách jsem se se zájmem začetl do Rollederovy kroniky, ale také do kroniky farní. I skrze setkání se zajímavými lidmi, kteří milují dějiny, jsem se o oderské farnosti dověděl.

 


??? - do poloviny 13. století


Osidlování území

Vládnoucí rody měly vždy zájem o to, aby území, která spravovaly, byla osídlena. Z dobrého obdělávání půdy totiž získávaly více finančních (vyšší daně či různé jiné poplatky). Na moravském území na počátku středověku nežilo mnoho lidí, a proto panovníci povolávali kolonisty nebo pověřili kláštery, aby obdělávali půdu získanou kácením lesů.

Založení Oder pravděpodobně souvisí s německými kolonizátory, naopak sousední hranické panství vzniklo díky benediktinům z Rajhradu. Otázkou zůstává, jak tomu bylo s Vyhnanovem, v němž se nacházel kostel sv. Jana, který by mohl odkazovat na působení johanitů (maltézský řád (johanité).

Během raného středověku, po pádu Velké Moravy, ještě neexistoval státní útvar, který známe dnes. Morava spadala postupně pod vliv Čech (Přemyslovci), Polska (Piastovci) či Uher (Arpádovci), ale její vývoj zůstal politicky i kulturně specifický. Moravu pevněji připojil k Čechám na úkor sousedního "Polska" přemyslovský kníže Oldřich především díky svému synu Břetislavovi, který ji vojensky anektoval na počátku 11. století (pravděpodobně roku 1029). Oldřich dobytá území daroval Břetislavovi, který se tak stal vládcem Moravy. Hranicí Moravy se stala řeka Odra. Co bylo za Odrou, zůstalo v rukou Poláků.

Odry (Vyhnanov) se tak staly důležitým hraničním městem mezi Moravou a Polskem (ještě nemůžeme mluvit o Slezsku, protože Opavsko a Krnovsko do 14. století a de iure až do roku 1659 náležely k Moravě) a vedla jimi vojenská stezka do Polska. Proto na okolních kopcích nechal snad Břetislav vybudovat strážní tvrze, které měly tuto cestu pod kontrolou. Odtud také strážná věž ve znaku města.

Vyhnanov

Ve farní kronice se píše, že oderský kostel měl stát už v roce 1012. Tato informace vychází z fulneckého zámeckého archivu. Fulnecký kronikář Felix Jaschke tvrdí, že v roce 1777 byl spatřen vyrytý letopočet 1012 v kameni hrobky před hlavním oltářem. Jedná se informaci nepotvrzenou, neboť poslední vstup do krypty se uskutečnil v roce 1933 a o tomto datu se nikdo z přítomných nezmínil (asi se tím tehdy nezabývali).

Zajímavá zmínka pochází od Franze Xavera Richtera, podle něhož ze starých dokumentů vyplývá, že hodonínský kostel vlastnil ve "Vatorově" v roce 1131 dva lány pozemků. Tímto Vatorovem má být snad Vyhnanov (Odry).

Další zajímavost se nachází v Zimmermannově kronice, kde autor popisuje, že Johann Gröger měl při kopání sklepa objevit zvon s letopočtem 1302. I tato zpráva patří k těm nedůvěryhodným.

Před vznikem samotných Oder existovalo "město" Vyhnanov (Wignanow), které se rozprostíralo zhruba od dnešního autobusového nádraží, v jehož blízkosti se nacházel kostel sv. Jana se hřbitovem, směrem na východ k pohořskému kopci. Celé toto území vlastnil moravský markrabě. Vdova po Přemyslu Otakaru I., královna Konstancie, založila asi v roce 1233 ženský cisterciácký klášter Porta coeli u Tišnova, kterému darovala půdu, aby mohl existovat. Její nejmladší syn Přemysl, moravský markrabě, roku 1234 potvrdil založení kláštera a daroval mu ještě další statky, mezi nimi i Vyhnanov (jedná se o první písemnou zmínku o tomto "městě"). Klášter Porta coeli pak v roce 1235 vzal pod svou ochranu papež Řehoř IX. Tak byla "vyhnanovská farnost" na nějakou dobu církevně spojena s tišnovským opatstvím. Vyhnanov pak vypálili mongolští (tatarští) a kumánští nájezdníci v rozmezí let 1241-1253, a proto další markrabě, Přemysl Otakar, odebral před rokem 1259 tišnovskému klášteru zpustošený Vyhnanov a vyměnil ho za jiná území.


Polovina 13. století - 1400


Město Odry

Jak a kdy vznikly Odry s určitostí nevíme. Odry byly založeny německým obyvatelstvem pravděpodobně kolem poloviny 13. století, ale zakládací listiny města neexistují. První písemná zpráva o Odrách pochází z roku 1346 a prvním historicky doloženým rodem, který spravoval Odry, byli Šternberkové. Odry jistě vlastnil Štěpán ze Šternberka (1329-1357), který je nechal v roce 1350 povýšit na město. Tak se stal místní farář městským farářem.

Odry se staly významným centrem a už v roce 1357 měly kamenné hradby s hlubokým příkopem. Za hradbami stálo okolo padesáti měšťanských domů. Město se pyšnilo kamenným hradem ve tvaru kvádru, který měl na západní straně věž, a dřevěný kostel.

Dalším významným členem rodu Šternberků se stal Štěpánův syn Albrecht Aleš ze Šternberka, který jako biskup ze Schwerinu roku 1362 píše o "svém otcovském městečku Odrách".

Kostel a farnost

Datum ani rok vzniku oderské farnosti neznáme. Víme ale, že dnešní kostel, který prošel mnoha přestavbami, stojí na místě původního dřevěného kostelíka, který byl asi v letech 1398-1415 nahrazen gotickým kostelem. To vše se dělo pod záštitou rodu Šternberků a pána Lacka z Kravař. Ačkoliv farnost existovala pravděpodobně dříve, první historická zmínka o ní pochází až z roku 1373, kdy Budislava z Chudobína dala faráři Janovi 70 marek ročního úroku ze dvora v Dubau (snad dnešní Dubany v okrese Prostějov), který vlastnil. Proto se někteří historikové domnívají, že Jan mohl být šlechtického původu. V témže roce figuruje farář Jan z Oder jako svědek při sepisování listiny týkající se jednoho domu v olomouckém podhradí.

Další nepřímý důkaz svědčící o oderské farnosti nalezneme na zvonu, který nese nápis: "o + rex + glorie + veni + cum + pace + anno + domini + M + CCC + LXXIIII + vassro + me + fecit" (Ó králi slávy, přijď s pokojem. Léta Páně 1374. Vassro mě vyrobil.) Jedná se pravděpodobně o druhý nejstarší zvon na Moravě (starší, odlitý na přelomu 13. a 14. stol., se nachází v Ostravě-Zábřehu).

Vysoké stáří kostela dosvědčuje také jeho zasvěcení svatému apoštolu Bartolomějovi. Staří Němci totiž uctívali pohanské bohy, kteří se často vyznamenali hrdinskými činy. Když přišlo křesťanství, snažili se ve svatých objevit tyto hrdinské rysy. Velmi oblíbenými světci se stali archanděl Michael, kníže apoštolů sv. Petr, rytíři sv. Jiří a sv. Martin a také apoštol Bartoloměj, který zemřel hrdinou a krutou mučednickou smrtí. Bartoloměj se také stal nejuctívanějším lidovým světcem, je patronem mnoha měst a povolání a je považován za mocného přímluvce v nebi.

Musíme si také uvědomit, že ve středověku se oderská farnost rozkládala na mnohem větším území než dnes. Kromě samotného města Odry do farnosti spadal Dobešov (farnost od roku 1867), Veselí u Oder (od roku 1810 lokální kuracie a od roku 1888 farnost), Véska (farnost od roku 1785), možná i Dolejší Kunčice/Vlkovice (od roku 1632 filiálka farnosti Březová a od roku 1889 farnost).

Oderská vrchnost

V roce 1397 umírá Petr ze Šternberka, který ve svém dědictví odkázal Petrovi z Kravař a Plumlova mimo jiné i panství Odry. Odry ovšem zůstaly ve správě vdově Anně ze Šternberka, která ustanovila svým dědicem Lacka z Kravař a Helfštejna (bratranec Petra). Odrám na sklonku století začíná vládnout nový mocný rod pánů z Kravař.


1400 - 1500


Město Odry

Na počátku 15. století, v roce 1406, obdrželo město Odry právo výročního trhu, čímž se vlastně stalo obchodním centrem. Do města se tak kromě kvalitního zboží snadno dostávaly různé myšlenkové proudy.

Husitství

V průběhu 14. století se rodí husitské hnutí, které v 15. století značně sílí. Proto k tomuto století nepochybně patří boj mezi stoupenci husitského hnutí a katolicismu. Tyto nepokoje měly pochopitelně obrovské následky. Tato doba je poznamenána nenávistí vůči všemu katolickému, a proto se zapalovaly knihy a písemnosti, drancovaly a rozkrádaly se fary a kláštery. Stoupenci husitství toužili po moci a po zrovnoprávnění s katolickou církví.

Díky tomuto stavu se také nedochovaly žádné písemné památky, které by nás informovaly o fungování oderské farnosti.

Na počátku 15. se dostanou myšlenky Jana Husa také do Oder. I když na Moravě husitské hnutí nezískalo takovou sílu jako v Čechách, přesto se Odry staly husitskou baštou. Zvláště tomu pomohl pán Lacek z Kravař na Helfštýně a Odrách. Lacek se roku 1401 po smrti Anny ze Šternberka stal pánem Oder. Zanedlouho odešel do Prahy, aby pracoval pro dvůr krále Václava IV. Tam se také setkal s mistrem Janem Husem, který ovlivnil jeho myšlení. Když zemřel moravský markrabí a bratr císaře Karla IV. Jošt Moravský, stal se moravským markrabětem sám Václav IV. Ten ale tento úkol nemohl vykonávat, a proto jmenoval Lacka moravským zemským hejtmanem. Jacek se tedy vrátil na Moravu jako velmi vlivný člověk. Díky svému postavení pomohl propagaci Husových myšlenek a osobně se zasazoval, aby byli svěceni na kněze Husovi stoupenci. Stal se vlastně jedním z vůdců husitské revoluce na Moravě.

Lacek z Kravař zemřel roku 1416 a je pochován v bývalém augustiniánském klášteře ve Fulneku, takže se už nedožil několika husitských pustošení Moravy po roce 1419. Majitelem Oder se stal jeho vnuk Jiří ze Šternberka a Lukova. Odry dobyli husité pod vedením Jana Tovačovského z Cimburka roku 1427 a usídlili v nich velmi silnou husitskou posádku, která se stala postrachem okolí. Odry se na další rok staly místem, odkud husité konali nájezdy, zabírali a vypalovali vesnice i města. Špatný osud potkal Fulnek, Nový Jičín, Hranice či Moravskou Ostravu, kterou však záhy ztratili. V roce 1430 opět vedli husité z oderské základny rozmanité loupežné výpady.

V roce 1434 se odehrála známá bitva u Lipan, kdy se proti sobě postavili utrakvisté (umírnění husité) a táborité (radikální část husitů). Táborité utrpěli zdrcující porážku, čímž se změnily poměry v Čechách a v podstatě skončily nájezdy na Moravu. Kdy přesně husité opustili Odry, nevíme, ale určitě se to stalo do roku 1437, kdy vlastnil Odry opět Jiří ze Šternberka. Rod Šternberků potom vlastnil Odry do roku 1446.

Kostel a farnost

Během řádění husitů došlo bohužel ke zničení mnoha listin a většiny smluv, takže neznáme situaci, v níž tehdejší lidé žili, ani jak fungovala zdejší farnost. Existují ale jisté reálie, z nichž můžeme alespoň částečně zmapovat situaci. Křesťané, kteří souhlasili s Husovými myšlenkami a nesmířili se s ústupky vůči katolíkům, se sjednotili a roku 1457 vznikla v Kunvaldu v Čechách Jednota bratská. Také na Kravařsku se myšlenky hlásané Jednotou bratrskou vyskytly. Později vznikli také Moravští bratři (Moravská církev), církev existující a fungující dodnes v podstatě na celém světě. V té době se ale museli někteří kněží v olomoucké diecézi pod jejich nátlakem zříci svých far. Můžeme předpokládat, že bratrské obce existovaly také v naší farnosti, a to u filiálních kostelů v Dobešově, Vésce, Vlkovicích a Tošovicích.

Jedinou památkou z této doby zůstává starý zvon s krásným tónem, který visí v jihovýchodním rohu oderské věže a nese nápis: Anno Domini 1499 verbum caro factum est et habitavit dopl. Inter nobis: Léta Páně 1499, Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Oderská vrchnost

Po Šternbercích se dalšími vlastníky Oder v letech 1446 až 1519 stali páni Oderští z Lidéřova. Během jejich vlády bylo oderské panství roku 1481 zapsáno do opavských zemských desek a stalo se součástí Opavského knížetství.


1500 - 1600


Kostel a farnost

V 16. století již najdeme pár konkrétnějších záznamů o oderské farnosti. Předně se setkáváme s dalším historicky doloženým farářem, Adalbertem (Vojtěchem) Czetkou z Bílovce, který sídlil na oderské faře roku 1509.

Poté, co Adalbert Czetka roku 1512 opustil faru, prosazovali tehdejší vlastníci oderského panství Jaroslav a Petr z Lidéřova "ctihodného pana Jakuba z Jičína, kněze v Olomouci". Tohoto kněze skutečně z olomouckého biskupství ustanovili listinou datovanou 5. června 1512 rektorem a farářem v Odrách. Není ale známo, jestli Jakub z Jičína v Odrách skutečně působil, případně jak dlouho.

Oderská vrchnost

Jaroslav a Petr z Lidéřova prodali oderské panství Ojíři z Fulštejna v roce 1519, který jej prodal pravděpodobně roku 1533 Hynkovi ze Zvole (u Zábřehu na Moravě). Páni ze Zvole pak vlastnili Odry až do roku 1612. Tito vlastníci měli na Odry velký vliv, protože např. přestavěli oderský hrad na renesanční zámek (vykradený, vyhořelý a poté zdemolovaný 7. července 1966) nebo vybudovali soustavu oderských rybníků.

Období reformace

Do tohoto období také spadá působení Martina Luthera, jehož myšlenky pronikly hlavně díky knihtisku také na Moravu a do Slezska. Oderská šlechta nové učení přijala a reformace by se v Odrách tolik neuchytila, kdyby její rozšiřování místní páni tolik nepodporovali. Podle zásady cuius regio, cuius religio (čí země, toho náboženství) ustanovené roku 1555 mírovou dohodou, známou jako Augšpurský mír, měli poddaní přejít na protestantskou víru, nebo mohli emigrovat. Jak moc se tento předpis vyžadoval, nevíme. Šlechtě ale na reformaci muselo opravdu velmi záležet, protože v protestantské křestní matrice častokrát nalezneme jako kmotry nově pokřtěných dětí šlechtice z Oder a okolí.

Kostel a farnost v období reformace

Díky vrchnosti tak přichází na oderské panství i luteránští pastoři, kteří zdejší farnost několik desítek let spravovali. V roce 1553 se uvádí už jako "starý farář" první evangelický pastor Bonaventura, který se dostal do (neznámo jakého) sporu s nějakým Eliasem Leinweberem a jeho ženou. Víme také, že pastor mohl užívat zahrádku u kostelíka sv. Jana a že dostával od obce ročně 2 zlaté a 24 grošů (1 zlatý moravský = 30 grošů). Pro představu jakou hodnotu měly peníze ke konci 16. století, můžeme uvést, že husa na venkově stála 6 grošů a kopa (60) vajec 5 grošů na venkově a 10 grošů v Praze.

V roce 1556 byl na obecní náklady postaven farní plot, vybudováno nové vědro ke studni na farním dvoře, opraveny vadné měchy u varhan a velkou částkou město přispělo na oltář.

Spolu s pastorem v Odrách působil ještě kaplan Valtin, který pobíral z beneficia založeného měšťany 24 zlatých. Není známo, jak dlouho Bonaventura spravoval oderskou farnost.

V roce 1570 založila obec nový hřbitov (část dnešního hřbitova kolem kaple) a tehdejší pán Jan Tomáš ze Zvole chtěl donutit oderské měšťany, aby tam pochovávali své zesnulé namísto tradičního pochovávání kolem farního kostela. Navíc se tento nový hřbitov měl stát místem posledního odpočinku pro obyvatele Louček, Jakubčovic a oderského předměstí.

Dalším známým evangelickým pastorem byl Jacobus z Litovle a třetím Peter Richter. V roce 1583 koupil Richter v Odrách dům od dětí z prvního manželství pro svou druhou ženu a své děti z druhého manželství. V té době mu pomáhal kaplan Elias Horny. Roku 1586 vypukl v Odrách mor, jemuž podlehl i pastor Peter Richter. Dále víme, že jeho syn Jacob působil jako oderský kaplan v roce 1588 (dále se stal pastorem v Mankovicích, Liptáni a poté ve Vražném).

Po Petru Richterovi následoval pastor Kaspar, v pořadí čtvrtý evangelický kazatel. Zmínka o něm pochází z roku 1588, když vystupuje jako věřitel Anny ze Žerotína.

Dále nastoupil na farářské místo pastor Paul Kleppel, který se ještě jako farář v Jistebníku oženil s dívkou z Nového Jičína. Kdy ale přišel do Oder, nevíme, ale v roce 1590 zde již působil. Téhož roku vydal olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský zákaz podávání svatého přijímání pod obojí způsobou. Obecní účty z roku 1590 potvrzují, že příjem faráře zůstal stejný, tedy 2 zlaté a 24 grošů, ale kaplan Valentin dostával plat podle svých potřeb a možností města. Téhož roku se za pomocí města podařilo opravit střechu nad varhanami, renovovat varhany, připevnit železné mříže na vrata kostela a zhotovit lavice před oltáři. Dále byly nově ozdobeny oba oltáře a ušity sametové pokrývky pro oba oltáře (jeden oltář zasvěcen Svaté Panně Marii). V roce 1590 prošla rekonstrukcí tehdy ještě dřevěná fara.

V roce 1590 došlo také ke změně na faře. Paula Kleppela vystřídal oderský rodák Peter Biltzer, který měl za ženu dceru oderského měšťana. Biltzer si koupil domek u Dolní brány, ale už v roce 1592 jej prodal, protože musel odejít do Uherského Brodu.

Nástupcem Petera Biltzera se stal v pořadí sedmý protestantský pastor Daniel Mendric, který poté působil v Hranicích a Tovačově.

Dále zde nějakou dobu působil farář Daniel Burck.

Po Burckouvi přišel pastor, který se holedbal, že prožil vyhnanství ve Štýrsku. Jenže se zjistilo, že nepřijal žádné "svěcení", a proto po několika týdnech opustil Odry.

Následujícím pastorem se podle protestantské matriky stal Michael Bernard, který si po nástupu na farářské místo změnil jméno na Berusnecius.

O pastorech od Biltzera po Bernarda nevíme téměř nic. Všichni zde působili mezi léty 1592 a 1610. Nevíme, kdy nastoupili, ani kdy odešli. V této době v Odrách působili spolu s pastory i kaplani.

Důležitým mezníkem se pro Moravu a olomouckou diecézi stal rok 1599, kdy olomoucká kapitula zvolila biskupem velmi významnou osobnost, Františka Ditrichštejna, který se později stal kardinálem a který zahájil rekatolizaci. Tato skutečnost se ale oderské farnosti výrazně dotkla až později.


1600 - 1700


Situace před Třicetiletou válkou

Císař Rudolf II. (1576-1612), který roku 1583 přesídlil do Prahy díky nedůvěře ke své vlastní rodině, se stával stále více nedůvěřivým a stahoval se do ústraní. Postupem času, kdy se u něj stále častěji vyskytovaly deprese a nakonec propukl i syfilis, se věnoval více astrologii než vládě, kterou přenechával svým rádcům či některým příbuzným.

Během vlády tohoto císaře narůstala v monarchii nespokojenost. Protestantské stavy vytvořily v roce 1608 vojenský spolek, tzv. Unii, katolíci zareagovali v roce 1609 tzv. Ligou. Pod nátlakem českých stavů podepsal císař Rudolf 9. července 1609 tzv. Majestát, který vydal o měsíc později také pro Slezsko. Protestanté tedy mohli svobodně vyznávat svou víru či stavět nové kostely. Tímto opatřením císař v podstatě umožnil šíření protestantismu v Čechách. Pro Moravu nic podobného nevydal (Morava získala příslib náboženské tolerance již roku 1607, kdy v ní v podstatě vládl Rudolfům bratr Matyáš).

Kostel a farnost před Třicetiletou válkou

V Odrách se roku 1610 ujímá farářského místa již desátý protestantský pastor Johann Oswald z Litovle. Tento "velmi učený a houževnatý kazatel" založil protestantskou matriku, která popisuje dobu od roku 1610 do roku 1628. Za tohoto pastora vyvstal problém s čarodějnictvím. Johann Oswald dokonce v roce 1611 zapsal do matriky: "Na Pondělí svatodušní pochována byla Peschlinová, která byla u čarodějníka, jíž jsem chtěl vyobcovati, ale právě za mé nepřítomnosti a proti mé vůli byla uložena na Božím poli (hřbitově)."

Protože pastorační práce stále přibývalo, vykonávali společně s pastory svou službu v Odrách také diákoni.

V roce 1612 již Johann Oswald v Odrách nepůsobil, protože matriku vedl diákon Christophorus Prauss. V témže roce byl na příkaz biskupa a kardinála Ditrichštejna uzavřen oderský kostel od 24. června do 24. srpna, kdy byl na svátek svatého Bartoloměje znovu zpřístupněn. Důvodem k uzavření chrámu se stala příhoda, kdy měl být po návštěvě nemocného zastřelen pod Dolní branou katolický kněz z Lipníka.

Jedenáctým pastorem se stal roku 1613 Mathäus Salzer, který zde působil do roku 1616. V té době rovněž vrcholí státoprávní spory týkající se Opavska. Tyto spory definitivně vyřešil Rudolfův nástupce na císařském stolci Matyáš, který rozhodl tak, jak to nečekali ani Moravané, ani Slezané, a tím méně Opavští stavové. Císař Matyáš prohlásil 28. prosince roku 1613 Opavsko, do té doby moravské, za součást Slezska (proto jsou celé Odry i některé další moravské vesnice zapsány do Slezských zemských desek v Opavě).

Ačkoliv vlastníci oderského panství, páni ze Zvole (a následně i pánové z Pražma), patřili k vyznavačům protestantismu, zdá se, že malému zbytku katolických věřících nebránili v projevech víry, jak dosvědčuje dvanáctý pastor, Georg Blum, který sice umožnil křest malé katolické dívky, ale do matriky napsal: "N. B. scandalum, toto dítě je susceptore pastore (s utrpením pastýře) pokřtěno mnichem z fulneckého kláštera."

Třicetiletá válka

Během působení Georga Bluma začal v Evropě válečný konflikt. I když se císař Matyáš snažil různými ústupky, které se týkaly náboženského vyznání, zklidnit napjatou situaci mezi katolíky a protestanty, nepodařilo se mu to. V Čechách existovalo navíc silné hnutí, které se chtělo odtrhnout od habsburské monarchie. Roku 1618 se v Praze sešly protestantské stavy, které po císařem zamítnuté stížnosti vnikly na Pražský hrad a svrhly z okna místodržícího Slavatu, dále Martinice a písaře Plattera. Tuto událost známe jako Pražskou defenestraci. České protestantské stavy pozvaly ke spolupráci i moravské a slezské protestanty a společně vytvořili armádu pod vedením hraběte Matyáše z Thurnu. Tím de facto začala Třicetiletá válka. K protestantům se také připojil oderský pán Šebor z Pražma. Zajímavostí je, že po defenestraci se mnoho uprchlíků z Prahy schovávalo v Odrách.

Opatření proti evangelíkům a situace města a farnosti během války

Když roku 1622 svou službu pastor Georg Blum ukončil (snad vzniklo proti němu nějaké povstání a byl vypovězen), povolali představitelé města Daniela Philomatese ml., jehož vyhnali z Lipníka na Bečvou za evangelická kázání. V roce 1626 se v oderské protestantské matrice vyskytuje mnoho křtů dětí z okolních moravských vesnic (např. Potštát, Jindřichov, Pohoř a další), z nichž již protestantští pastoři museli odejít.

V toce 1627 byl vydán dekret, který nařizuje protestantům do šesti měsíců přejít na katolickou víru, nebo prodat majetky a opustit zemi. Na místa pastorů byli dosazeni katoličtí kněží a evangelíci museli opustit a zavřít kostely i školy.

Naplnění tohoto nařízení neproběhlo rychle, neboť ještě po celý rok 1627 a část roku 1628 nacházíme mnoho zápisů v oderské protestantské matrice. Poslední vlastnoruční zápis pastora Daniela Philomatese ml. pochází z 11. března 1628.

Pro nedostatek katolických kněží nezískala oderská farnost svého pastýře okamžitě. Ještě 11. prosince 1628 někdo poznamenal do matriky, že jedno dítě bylo pokřtěno slušnou ženou Annou, markytánkou, jelikož katolického kněze dosud nebylo a luteránští duchovní byli již vypuzeni.

Během Třicetileté války prožívali obyvatelé Oder období velké bídy a strádání, kdy někteří neměli ani na chleba. Mnozí opouštěli své domy, neboť už neměli prostředky k tomu, aby živili vojáky. Městem se také prohnal mor a několik epidemie.

Ani kostel nezůstal ušetřen rabování. Chrám Páně byl v roce 1646 podle jedné listiny "vskutku zpustlým domem, který byl skrz naskrz prokopán" a ani kosti zemřelých v hrobce nebyly ponechány v klidu. Nádoby a paramenta byly "uloupeny, odcizeny a pryč odneseny."

24. října 1648 skončila Třicetiletá válka podepsáním Vestfálkého míru.

Osobnost kardinála Františka Ditrichštejna

S obdobím Třicetileté války také souvisí doba tzv. rekatolizace, jejíž nejvýznamnější osobou na Moravě je beze sporu olomoucký biskup a kardinál František Ditrichštejn. Tato epocha začíná po stavovském povstání českých stavů, jež vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře roku 1621. Moravská šlechta díky Karlu ze Žerotína povstání odmítala, a tak na Moravě stavovské povstání neproběhlo. Přesto se někteří Moravané povstání na Bílé hoře zúčastnili. Kardinál Ditrichštejn se přimlouval za nižší tresty pro všechny vzbouřence a osobně spolu s Karlem ze Žerotína vedl moravské poselstvo, aby u císaře vyprosil milost pro moravské povstalce. V roce 1622 císař vydal tzv. generální pardon, kterým omilostnil většinu rebelů.

V souladu se smýšlením tehdejší doby odmítal Ditrichštejn svobodu náboženského vyznání. Na rozdíl od jiných ale nesouhlasil s rekatolizaci násilnou. Úspěšnou obnovu katolicismu viděl především v dostatečném počtu dobrých a vzdělaných kněží. Sám šel příkladem. Osobně kázal v kostelích, nedělal rozdíly mezi lidmi a zpovídal či podával svaté přijímání. Mnohdy osobně rozdával jídlo chudině a o svátcích se bos účastnil procesí. Jeho osobní příklad napomohl také četným konverzím. Když osobně vizitoval farnosti, kladl důraz na morální kvalitu a osobní příklad kněží a poměrně přísně trestal jejich přestupky. Ostatně o jeho pevné povaze svědčí i fakt, že na jedno konkláve se rozhodl jet sám na koni. Krkolomnou cestu do Říma, která vedla přes vysoké alpské velehory i přes malebná severoitalská údolí, vykonal přibližně za deset dní. Denně tedy musel ujet asi 150 km a vystřídat několik koní.

Dalším důležitým pilířem kardinálovy obnovy katolického vyznání se stalo obnovování či budování nových klášterů. Ditrichštejnovi se dokonce podařilo od tehdy ještě protestantského panstva získat souhlas s příchodem jezuitů, což je považováno za vrchol jeho diplomatického umění.

Pro obnovu katolické víry použil i dalších prostředků. Kardinál patřil k obratným politikům a vynikajícím diplomatům (proto byl někdy nazýván "králem z Kroměříže" či "Moravským králem") a přiměl většinu měst, aby na vyšší správní místa dosazovala pouze katolíky. Díky nedobré zkušenosti s některými urozeními lidmi dosazoval do svých úřadů také lidi neurozeného původu. Tu a tam použil k prosazení vlastních zájmů také vojsko, což si z pozice Moravského zemského hejtmana (zástupce císaře) mohl dovolit.

V roce 1624 nechal Ditrichštejn uzavřít všechny nekatolické kostely a protestantští duchovní museli opustit Moravu. Obyvatelstvo dostalo 25. května 1625 na vybranou: buď se obrátí na katolickou víru, nebo se musí vystěhovat. Toto nařízení nebylo vymáháno nijak rychle, neboť víme, že protestantští pastoři působili v Odrách až do roku 1628. Toho roku odchází také z Fulneka Jan Amos Komenský. Kardinál, známý svým laskavým chováním k poddaným, lhůtu pro odchod zvláště u šlechticů několikrát prodlužoval, ale v roce 1629 již císař další prodlužování lhůt odmítl. Morava se tak do roku 1631 stala de iure katolickou.

Farnost v období rekatolizace

Tato situace pochopitelně zasáhla i oderskou farnost. Poslední luteránský pastor odešel v roce 1628 a nějakou dobu zůstalo farářské místo neobsazené pro nedostatek katolických kněží. V roce 1629 přichází do Oder již katolický kněz Johann Friedrich Hlasnig, rodák z Ratiboře (dnešní Polsko), který dostal na starosti také farnosti v Mankovicích, Vražném a Suchdole nad Odrou. Roku 1631 přenechal faru v Suchdole jinému faráři a obdržel farnost Spálov, což lépe zapadalo do jeho farního obvodu. P. Hlasnig skonal v roce 1632.

Po Hlasnigově smrti nastoupil 27. listopadu téhož roku do Oder P. Wenzel Bernhard Stecker, kandidát teologie, který zde působil do roku 1639. Během jeho působení dostaly okolní farnosti svého faráře. P. Stecker založil první katolickou matriku. Tomuto faráři se podařilo mnoho lidí obrátit na katolickou víru. Věřící ale často četli ještě z protestantských knih, a proto bylo faráři vrchností dovoleno, aby tyto knihy pod přísnými tresty vyžadoval.

Asi od poloviny roku 1637 do začátku roku 1640 chybí zápisy v matrice. Oderská fara zřejmě zůstala prázdná. To samozřejmě rekatolizačnímu úsilí nijak neprospělo.

16. ledna 1640 přichází do oderské farnosti P. Karl Ignaz Albert. Tento farář dostal pro kostel rybářskou sádku na Odře a během jeho působení se rozšířil zvyk, že na slavnost Božího Těla šlo procesí čtyřiceti nejmladších mistrů z různých cechů, kteří na náměstí vystřelili salvu. P. Albert odchází roku 1648 a zemřel v roce 1672 jako farář ve Svitavách.

V tomtéž roce přichází do Oder P. Thomas Hieronymus Leicher. Během Třicetileté války poškodili farní kostel Švédové, a když odešli, přistoupilo se k nejnutnějším opravám. Později se uskutečnily zásadnější úpravy kostela. K nejdůležitějším zásahům bezesporu patří nahrazení dřevěné kostelní lodi zděnou (práce dokončeny roku 1691), k čemuž přispěla nemalými prostředky oderská vrchnost. Tyto úpravy se již dějí v novém architektonickém barokním slohu.

Za zmínku stojí informace, že 15. března 1677 byl pochován kaplan Georg Killer, do hrobky před oltářem sv. Anny v oderském farním kostele.

Na konci 17. století ještě stál kostel sv. Jana, kde se jednou za rok, o svátku sv. Jana, sloužila mše svatá. K farnímu kostelu sv. Bartoloměje navíc patřily filiálky ve Vésce, Vlkovicích, Tošovicích a na Dobešově. Dále vesnice Kamenka, Heřmanice, Heřmánky, Jakubčovice, Loučky a Veselí.

Co se týká peněz a majetku, dostával farář roční obnos od města a "desátky" od okolních vesnic. Měl právo chytat pod městem ryby. Mimo město měla farnost tři zahrady a pole, která se ovšem nacházela na odlehlých, příkrých a kamenitých stráních.

P. Thomas Hieronymus Leicher působil v Odrách až do 1. února 1692, tedy až do své smrti.

Dalším oderským pastýřem byl ustanoven 29. února 1692 novojičínský rodák P. Heinrich Alois Procop, doktor filologie a bakalář teologie, veřejný notář a čestný pronotář Apoštolského stolce. Nedlouho po svém nástupu nechal P. Procop roku 1694 postavit nové varhany kroměřížským stavitelem Jakobem Antonio de Casparide.

Kostel

Na základě jednotlivých listin si můžeme představit, jak zhruba vypadal kostel v době působení P. Leichera. V kostele se tyčily tři oltáře, hlavní zasvěcený sv. Bartoloměji, pravý boční oltář Panně Marii, levý sv. Anně, jehož portatile (kamenná schránka s ostatky světce zapuštěná do desky oltářního stolu, na níž se sloužila mše svatá) byly vysvěceny roku 1631 olomouckým pomocným biskupem Filipem Friedrichem Brickrem. Boční lodě ještě nestály. Od Jana Křtitele hraběte von Werdenberg dostal kostel stříbrné křtící nádoby a cínovou křtitelnici. Nalezli bychom také tři pozlacené kalichy, pozlacené ciborium, jeden pohár, jeden kříž, devět ornátů, čtyři zvony, jednu měděnou pozlacenou monstranci či vlastní hudební nástroje.

Zřízení kaplanského místa v Odrách a nadace pro oderského městského kaplana

Na sklonku 17. století se oderský farní obvod rozléhal na velkém území, a proto museli oderskému faráři vypomáhat fulnečtí kapucíni. Proto zřídil 29. března 1697 Johann Georg svobodný pán von Hofmann nadaci pro oderského městského kaplana. Finanční pomoc přislíbilo i město.

V Odrách tedy začali působit dva kněží. Oba měli jisté závazky. Kaplan musel být faráři ve všem ku pomoci, farář ale musel kaplanovi poskytnout ubytování ve farní budově. Kaplan měl právo sloužit mše svaté u oltáře sv. Anny každé úterý (nebyl-li svátek) a v neděli či svátek v jednom z filiálních kostelů, a pokud tam mše sv. nebyla, tak ranní mši v kostele sv. Bartoloměje. Farář dále platil kaplanovi služné a musel mu zajistit stravu a nápoje hodné duchovního stavu, vytápěnou jizbu a svíčky pro studium a ostatní duchovní záležitosti.


1700 - 1800


Kaple na Milíkově

Z pověření P. Procopa postavil v roce 1700 obuvník Franz Röhring na svém pozemku na Milíkově kapli Navštívení Panny Marie.

Fara

Téhož roku hrozilo zřícení dřevěného farského dvora ze 16. století, proto byl postaven nový z pevného materiálu.

Nad dveřmi farní budovy se nacházel výklenek s obarvenou sochou sv. Jana Nepomuckého, na jejímž podstavci stojí nápis: "Sto concorde, Odra stabo, tegente Deo" a letopočet stavby 1700. Nad dveřmi byly také po stranách zazděny dvě menší železné dělové koule a uprostřed jedna větší jako připomínka ostřelování města Švédy během Třicetileté války.

Zázrak v oderském kostele

Milostný obraz Panny Marie v Odrách
Milostný obraz Panny Marie v Odrách

V roce 1706 se stala mimořádná událost, popsaná v jedné listině: "Když potom 23. února 1706 byla vykonána volba nové rady zdejšího slavného města hraběte Werdenberga, po jejímž skončení podle starého zvyku sloužil v kostele pan kaplan bohoslužbu, počas bohoslužby kopie Čenstochovského milostivého obrazu (který představuje blahoslavenou Pannu Marii Matku Boží s Ježíškem na klíně), která visela po straně kůru, a od roku 1696 tam byla uctívána ctihodnými měšťany, kteří vykonali pouť do Čenstochové, počala se rovnoměrně po celém obličeji potit krví, co bylo tak jasné a zřetelné, ba hrozné na pohled, že všichni, kteří to viděli, jednomyslně to museli uznat za velký div." Dále následuje přísaha a podpisy důležitých osobností města.

Kooperátor v Odrách

I když oderská vrchnost zřídila roku 1697 nadaci pro městského kaplana, ne všechny okolní vesnice se s tím spokojily. Véska, Heřmanice a Kamenka platily kooperátora, který se objevuje od roku 1723. Službu prvního kooperátora vykonával v letech 1723-1732 P. Josef Richter a díky němu se mohly čtyřikrát ročně konat bohoslužby ve všech filiálních kostelích.

Rozšíření hřbitova a hřbitovní kaple

Na počátku 18. století vyvstal návrh na zvětšení hřbitova založeného roku 1570. K tomuto účelu měl být použit pozemek, který ve své závěti darovala Anna Bromowská (+1655). Přes různé problémy se nakonec podařilo část pozemku získat a farář Procop započal jednání o rozšíření hřbitova a postavení kostelíka.

Snad i díky tomu byl pravděpodobně roku 1717 stržen kostelík sv. Jana, hřbitov byl opuštěn a z pozemku se stala farská zahrada. Roku 1718 přišlo povolení olomouckého biskupa kardinála Wolfganga Hannibala hraběte von Schrattenbach ke stavbě nového kostelíka, jenž měl být vybudován z darů dobrodinců. 18 m dlouhý a 10 m široký kostelík s plochým deskovým stropem a dřevěným kůrem s pozitivem zbudovaný v barokním slohu zanedlouho stál a 14. září 1719 byl na svátek Povýšení Kříže vysvěcen. Hlavní oltář je zasvěcen Svaté rodině a dva boční oltáře jsou zasvěcené sv. Petrovi a sv. Janu Křtiteli.

Rozšíření farního kostela

V roce 1714 dal Marcus Antonius de Rochoville, manžel Marie Leopoldiny, dcery oderského hraběte, postavil sochu sv. Jana Nepomuckého na Dlouhém mostě, jemuž se od té doby říkalo také Jánský most (most mezi církevní školou a autobusovým nádražím). Sestra Marie Leopoldiny, Barbara Kajetána, se provdala za Františka Leopolda Lichnovského, který tak získal panství Odry, a na počest patronu svého muže dala postavit sochu sv. Františka z Assisi naproti soše sv. Jana Nepomuckého (dnes stojí obě sochy u církevní školy).

Když začátkem 18. století už farní kostel nepojal všechny věřící, přistoupilo se ke stavbě první boční lodi a právě sestry Marie Leopoldina a Barbara Kajetána stavbu ze svých prostředků dotovaly. Jednalo se o pravou boční loď s oltářem sv. Jana Nepomuckého.

V čele lodi dal ještě farář Procop vybudovat před oltářem sv. Jana hrobku dokončenou těsně před svátkem Božího Těla roku 1723. P. Procop ještě vedl procesí Božího Těla a odpoledne téhož dne, po 31 letech farářování, zemřel. Po pohřebních obřadech byl uložen do právě zhotovené hrobky.

Boční loď byla dostavěna až roku 1730 už za Procopova nástupce Johanna Valentina Braunera, bývalého děkana v Moravské Ostravě, který nastoupil do Oder 12. srpna 1723. Během stavby boční lodi došlo k poničení pravého bočního oltáře v hlavní lodi zasvěceného Svaté Panně Marii, načež se přistoupilo k jeho restaurování. Poté byl nově zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Do oltáře bylo vloženo portatile (kamenná schránka s ostatky světce zapuštěná do desky oltářního stolu, na níž se sloužila mše svatá) posvěcené roku 1728 olomouckým pomocným biskupem Františkem Juliánem.

Zámecká kaple a krytá chodba na oratoř

Od roku 1730 začal oderský pán, hrabě Franz Leopold Lichnovský, s barokní přestavbou zámku, který pak v téměř nezměněné podobě stál v Odrách až do demolice v roce 1966. V prvním patře zámku zřídil kapli, pro níž získal roku 1736 hrabě povolení ke sloužení mší svatých. Od této kaple vedla dřevěná krytá chodba po městských hradbách zadem kolem fary, která se poté pravoúhle stočila kostelu a na dřevěných sloupech mířila ke kostelu, kde vyúsťovala v oratoriu nad zákristií (dnes můžeme vidět pouze dveře v kostelní zdi několik metrů nad zemí).

Děkanát Odry

Velmi význačná událost se stala roku 1731. Olomoucký biskup a kardinál Wolfgang Hannibal von Schrattenbach přemístil z Potštátu do Oder sídlo děkanátu. Předtím patřily farnosti oderského panství pod správu děkanátu v Krnově (jistě od roku 1632). O dvacet let později byly podřízeny opavskému děkanství (1652). Opavský děkanát pak nahradil děkanát Lipník nad Bečvou (s jistotou 1670-1691).

Církevní mapa diecéze se tak proměnila. Oderský děkanát se rozkládal od Potštátu až téměř k Bílovci a od Spálova do Mankovic, spravoval farnosti a kurácie míst jako jsou Odry, Potštát, Véska, Spálov, Fulnek, Dolejší Kunčice (nyní součást Fulneku), Vražné, Veselí, Mankovice, Pohoř a Valtéřovice (Vrchy) a existoval takřka 250 let.

Děkanát Odry spadal od roku 1731 pod arciknížectví v Příboru. Vlivem změn v církevní správě došlo roku 1866 k přesunutí děkanátu pod arcikněžství v Opavě.

Vznik děkanátu patří k opravdovým mezníkům v historii oderské farnosti. Oderský děkan, kterým se stával často oderský farář, najednou odpovídal za poměrně velké a rozmanité území. Na území děkanátu bychom našli přepychová místa s dobře fungující liturgií či misionářskou činností (např. Fulnek), stejně jako zapadlé a chudé vesničky s chátrajícími dřevěnými kostelíky, kde místní duchovní vykonávali běžnou pastoraci.

Celkem fungovalo šest far, které pod sebe schraňovaly okolní vísky: Odry s kostelem sv. Bartoloměje (spravovala kostely v Odrách, Dobešově a Tošovicích, včetně kaplí), Potštát u kostela sv. Bartoloměje (Potštát, Boškov, Lindavě, Heřmanice, Michalov, Boškov, Boňkov, Kovářov, Kyzlířov, Padesát Lánů), Véska s kostelem Navštívení Panny Marie (Véska, Heřmanice u Oder, Heřmánky, Kamenka a Slezské Vlkovice), Fulnek u kostela Nejsvětější Trojice (Fulnek, Jestřábí, Jílovec, Kostelec a Moravské Vlkovice), Spálov s kostelem sv. Jakuba Většího (Luboměř a Heltínov), Dolní Vražném (Dolní Vražné, Horní Vražné, Emauzy a Hynčice).

V roce 1836 měl děkanát 28 176 obyvatel, z toho se přihlásilo ke katolickému vyznání 28 101, dále bylo zaevidováno 69 nekatolíků a 6 židů.

Úřad děkana měl sídlo od roku 1731 na oderské faře, kde se ukládaly všechny důležité písemnosti. Do počátku 19. století nenalezneme mnoho informací o vnitřním chodu úřadu. Víme ale, že od roku 1815 působil vedle děkana v Odrách i víceděkan a 2 až 4 kooperátoři (pomocní kněží). Dále zde žil kaplan, který se staral o místní věřící a kostel, případně i penzionovaní kněží, o které se na děkanství postarali až do jejich smrti.

Děkan, jímž byl většinou oderský farář, dohlížel na chod ostatních far, ale byl také jakýmsi inspektorem triviálních škol, tedy vesnických škol s jedním nebo dvěma učiteli, kteří vyučovali základnímu vzdělání. Triviální školy se zřizovaly na farách (a později jako samostatné budovy), vyučovalo se zde náboženství a tzv. trivium, tedy čtení, psaní a počítání, a platilo se školné (od žáků i z příjmů duchovních). Děkan spolu se školským komisařem museli dohlížet na chod škol.

Nacházíme se v období baroka, jehož zbožnost dosahovala jednoho ze svých vrcholů. Nalezli bychom mnoho poutních stezek a krajinu posetou zbožnými obrázky, k nimž hojně chodila procesí modlících se věřících. Cílem poutí byl také oderský farní a děkanský chrám, v němž se lidé modlili před obrazem Panny Marie Čenstochovské.

Když vznikl oderský děkanát, spravoval farnost v Odrách kaplan Franz Steiböck, neboť pan farář Brauner byl nemocný, a dokonce na posvícení (24. srpna) 1731 ve věku 79 let zemřel. Nově jmenovaný farář, P. Karl Friedrich hrabě von Seeau, musel ještě dva měsíce setrvat ve Vratislavi, kde mu končil tříletý kanonikát. P. Steibök tak řídil farnost až do 12. dubna 1732, kdy farnost převzal řádně ustanovený farář. Avšak hned téhož roku, 28. července, P. Karl odešel do Svitav a 18. srpna nastoupil do Oder biskupský rada, bývalý ceremoniář a asesor (přísedící) konzistoře P. Valentin Schlosser, který v Odrách působil do roku 1741.

Mezi léty 1741 a 1746 sloužil v Odrách jako farář a zemský děkan olomoucký kanovník P. Ferdinand svobodný pán von Longueval, po něm do 23. června 1749 doktor obojího práva P. Johann Michael Neumann, bývalý mankovický farář.

Po P. Neumannovi byl do Oder ustanoven P. Franz Walter. Za jeho působení dala hraběnka Lichnovská postavit na náměstí sochu sv. Floriána s datem 28. srpna 1751 (na zadní straně), která má na podstavci nápis: "Honori et venerationi divi Floriani patroni sui posuit Maria Barbara Cajetana Comitissa Lichnowsky nata Comitissa de Werdenberg" (Ke cti a úctě svatého Floriána, svého patrona, dala postavit Maria Barbara Kajetána hraběnka Lichnovská, rozená hraběnka z Werdenbergu).

Když se roku 1752 zjistilo, že dřevěná podlaha v oratoři je shnilá, vybudovala vrchnost oratoř zděnou a chodbu ze zámku strhla. Děkan Walter ovšem střechu chodby ponechal, podepřel ji a prostor užíval jako sušárnu.

Hraběnka dále v roce 1753 nechala konat misie otci jezuity P. Ignácem a P. Franzem Xaverem. Na památku této události dala postavit dřevěný kříž na náměstí a kolem něj zasadit čtyři lípy.

V roce 1759 si farář a zemský děkan P. Walter stěžoval u vrchního správce, že z přifařených vesnic chodí děti na náboženství do Oder poskrovnu, načež správce na úředním dnu ohlásil, že za každé scházející dítě se bude platit pokuta 3 krejcary. Na hody následujícího roku si farář opět stěžoval, že na posvícení nepřišlo žádné procesí z filiálních kostelů, což podpořil také vrchní správce. Všechny stížnosti byly pravděpodobně důsledkem tehdejší poválečné situace, ale i neustálého obavy z dalších válečných hrozeb.

V roce 1762 si farář znovu stěžoval, že z Kamenky a Tošovic nevozí dřevo a že Dobešovští a Vlkovičtí nekonají své robotní povinnosti. Farní budovy i kostel se navíc nenacházely v dobrém stavu, a proto vrchní správce nařídil, aby rychtáři přifařených vesnic spolu s městským výborem závady odstranili.

P. Franz Walter zemřel 18. srpna 1769 a na jeho místo nastoupil fulnecký rodák P. Johann Hilscher, který přišel z Dolního Vražného. Farář Hilscher zemřel zanedlouho, 6. srpna 1771 ve věku 71 let a byl pochován ve farním kostele.

Následujícím farářem a děkanem se stal vídeňský rodák P. August Anton rytíř von Beer, který studoval na koleji Germanicum v Římě, kde až do První světové války studovali také vybraní moravští bohoslovci (i po vzniku české koleje Bohemicum zůstali v německé koleji Germanicum, neboť v Bohemicu nebyli žádáni). Sotva nastoupil, konala se 9. listopadu 1771 biskupská vizitace.

S povolením ještě biskupské konzistoře (5. prosince 1777 papež Pius povýšil olomoucké biskupství na arcibiskupství) se začalo se stavbou druhé boční lodě, v jejímž čele stojí oltář sv. Valentina. Stavbu, kterou financovali sami farníci, ale i velké dary dobrodinců, byla dokončena v roce 1777.

Roku 1779 posvětil olomoucký světící biskup Karl Gottfried oltářní kameny pro oba boční oltáře a tentýž biskup posvětil v roce 1781 také portatile pro hlavní oltář sv. Bartoloměje. V té době nevisely v kostele žádné obrazy křížové cesty, a proto sem byly přeneseny ze hřbitovního kostelíka. Současně byl přenesen obraz Panny Marie Pomocné z kaple na Milíkově. Současné obrazy křížové cesty namaloval roku 1786 oderský malíř Anton Ruprecht starší. Na okraji listu v kronice připsáno: K "obrazům Křížové cesty": poslední obraz (XIV. zastavení) má signaturu "Fr. Günther pinxit", čímž je dokázáno, že tyto obrazy pocházejí od Franze Günthera, což je nadto uvedeno i v Inventáři z r. 1804.

Roku 1781 August von Beer uhájil kaplanské místo v Odrách zřízené roku 1697 poté, co kníže Lichnovský chtěl kvůli sporům s městem použít městského kaplana jako lokálního kaplana do Vésky. K tomu nakonec nedošlo, ale díky josefínským reformám dostala Véska samostatnou faru. Původně se měly zřídit lokálie (předchůdce farností) také ve Vlkovicích, k nimž by náležely Vlkovice, Kunčice a Tošovice, a v Heřmánkách, pod které by spadaly Heřmánky, Klokočov a Jakubčovice. Jakubčovice ale odmítly odtržení od oderského farního obvodu, načež vznikla pouze fara ve Vésce, k níž byly přiděleny obce Véska, Heřmanice, Heřmánky a Vlkovice. Tímto dělením se zmenšila oderská farnost a mateřský oderský chrám propustil svou první dceru na vlastní pouť dějinami.

Roku 1780 se stal po smrti Marie Terezie samostatným panovníkem rakouské monarchie její syn Josef II., jenž začal vydávat dokumenty, které poměrně dost zasáhly dosavadní poměry. Kromě dnes možná úsměvných předpisů (zákaz hudby a nebes při procesích Božího Těla, všechny prapory cechů či spolků musely být vyměněny za malé korouhve) císař Josef rázně zasáhl i do církevního života (všechny buly vydané papežem musely mít panovníkův souhlas, vydal toleranční edikt, podnítil zakládání nových farností, atd.).

Roku 1782 nechal dokonce zrušit všechny kláštery, jejichž příslušníci se nevěnují školám, nemocným nebo duchovní správě (kostely, kaple, budovy a pozemky byly prodány ve veřejné dražbě, kdežto bohoslužebné věci a oltáře si řády mohly ponechat, nebo se rozdaly okolním chudým farnostem). Následujícího roku došlo u uzavření kaple Božího Těla v Odrách.

Tehdy dostal farní kostel sv. Bartoloměje od zrušeného opavského kláštera klarisek zvon, který ovšem harmonicky neseděl, proto byl vyměněn za stejně těžký zvon v Kunčicích.

Do Oder se také dostala socha Neposkvrněného početí Panny Marie (Immaculata), umístěna od roku 1785 na východní straně radnice uprostřed náměstí. Dříve tu stála mezi čtyřmi lipami prastará dřevěná socha. A protože nová socha stála nízko, byla podložena kameny z bývalého zděného pranýře, který stával před radnicí, načež se začalo říkat, že v Odrách stojí Panna Maria na pranýři.

Josef II. rovněž zasáhl do problematiky hřbitovů. Už v roce 1777 vyšlo nařízení, že hrobky uvnitř kostelů se nesmí otevírat, ledaže by měly vhod mimo prostor kostela. Josef II. ještě přitvrdil, když 23. srpna 1784 vydal dekret, který nařizoval, že se musí uzavřít všechny hřbitovy uvnitř obcí, že při pohřbech nesmí být žádná okázalost, že mrtvoly se mají bez oděvu zašít do plátěného pytle, a protože rakve brání tlení, mají se mrtvoly vyndat, položit do hrobu, zasypat nehašeným vápnem a ihned zavřít do hrobu. Poslední bod musel Josef následujícího roku pro zneklidnění obyvatelstva zrušit, ale nařízení týkající se hřbitovů zůstalo v platnosti. Navíc se nesmělo kopat před uplynutím lhůty nejméně deseti let. Hřbitovy u filiálních kostelů se musely přenést mimo osadu. Po Josefově smrti roku 1790 se ale už v devadesátých letech dovolovalo používat staré hřbitovy.

Už roku 1784 se děkan von Beer rozhodl zvětšit hřbitov u hřbitovního kostelíka. S rozšířením hřbitovní plochy souhlasil i kníže Johann Karel Lichnovský. V jedné zprávě městského představenstva z 8. ledna 1785 se píše, že hřbitov u farního kostela sv. Bartoloměje v Odrách má být zrušen. A zrušení prastarého hřbitova kolem farního kostela skutečně proběhlo ještě roku 1785. Místo něj byl vybrán hřbitov u hřbitovního kostela, který není vystaven záplavám. Tento hřbitov ale musel být o dvě třetiny rozšířen.

Roku 1788 došlo k rozebrání staré cínem pokryté zvoničky bez kopule nad vchodem do kostela. Hrozila totiž zřícením. Obec nechala vyjmout zvony a vystavila je na volném prostranství před farou. Náboženský fond vydal povolení o stavbě nové věže až roku 1791.

Věž ale ještě nějakou dobu neměla stát. 24. července 1792 se strhla obrovská a dlouhá bouře plná blesků. Večer se díky zásahu blesku vznítila jedna z malých věžiček, která dlouhou dobru hořela. A déšť ji neuhasil. Navíc se nedalo k věžičce dostat, protože velká zvonice byla rozebrána. Po nějaké době vzplála chrámová střecha plamenem. Naštěstí se podařilo vynést Nejsvětější svátost a zachránit obraz Panny Marie Pomocné a další kostelní cennosti. V posledku se ale nijak zvlášť velká škoda nestala, protože strop, kůr ani vnitřek kostela zůstal nepoškozen. Plameny již vnikající do kůru se zavčas povedlo zastavit. Na poděkování, že oheň nezasáhl nic dalšího, se každoročně sloužila v neděli po sv. Floriánovi slavnostní mše svatá, po níž následovalo procesí.

Po požáru se začalo nejdříve s opravami kostelní střechy i věžičky, které byly dokončeny roku 1795. Ve věžičce visel zvon (sanktusník) s nápisem: "S. Floriane, ora pro. Magdalena, ovdovělá po Augustinu Jahnovi, ulil Stanke".

Dále se pokračovalo stavbou věže a dvojího schodiště na kůr dokončenou roku 1797. Poté byly do hlavního vchodu vsazeny dvoukřídlová dubová vrata a do obou vstupů na kůr dubové dveře. Do zvonice byly zavěšeny čtyři zvony. Uprostřed visel největší Maria ulitý Franze Stankem z Opavy s nápisem: "Maria, hilf durch deine Fierbitt fier uns Odruer" (Maria, pomáhej svou přímluvou nám, Oderským) a s obrázkem Panny Marie s věnováním, v jihozápadním rohu visel zvon z roku 1374, v jihovýchodním z roku 1499 a v severovýchodním rohu zvon odlitý roku 1790 také Franzem Stankem s obrázkem sv. Anny s dvěma dětmi v náručí s nápisem: "Sancta Anna, ora pro nobis" (Svatá Anno, oroduj za nás). V lucerně kopule navíc visel umíráček a mimo kopuli byl zavěšen požární zvonek.

Během rekonstrukce kostela se z dolní vrchnostenské oratoře stala tzv. vnitří zákristie a v roce 1797 dala obnovit dřevěnou chodbu ze zámku do kostela. Krajský úřad ale vydal rozkaz stavbu zbořit, neboť vystavuje zámek, faru i kostel velkému nebezpečí krádeže a ohně. Ani přes odvolání se nepodařilo chodbu zachránit a roku 1798 byla zničena. Od té doby vede z tzv. vnější zákristie schodiště do místnosti, kde se uchovávají paramenta (všechny textilie užívané při liturgii), odkud se šlo do oratoria.

Ještě na konci 18. století se na vnější straně kostela nacházely náhrobní kameny pana Jana Tomáše ze Zvole (+ 1585) a jeho ženy Anny (+1596) a nedatovaný kámen markraběte Alvernia Saluzzo.

Již zmiňovaná hraběnka Schlabrendorfová, ale i další lidé darovali na sklonku 18. století kostelu mnohá zařízení. Jmenujme alespoň v Odrách žijícího exjezuitu P. Josefa Stillera, který dal v Osoblaze zhotovit umělecký kovový rám pro obraz Panny Marie Pomocnice.

Rok 1798 byl ve znamení instalace nových lavic, na které přispěly především cechy.