Apollinarius (310-390)

Apollinarius (též Apollinarios) z Laodiceje (310 - 390) byl lektor církevní obce v Laodiceji (Latakia v Sýrii) a roku 361 byl zvolen nicejskou stranou biskupem. V ariánském prostředí podporoval závěry Prvního nicejského koncilu. Udržoval kontakt s Atanášem či Basilem z Cesareje a mezi jeho žáky patřil např. Jeroným. Spolu s Atanášem byl ariánskou stranou exkomunikován.

Apollinariovi se dostalo vynikajícího filosofického vzdělání a ve svých spisech si dovolil obhajovat křesťanství proti novoplatónskému filosofovi Porfyriovi či římskému císaři Julianovi. Spolu s otcem, Apollinariem Starším, přepsali velkou část bible do klasické řecké formy.

I přes své vzdělání a propagování učení Nicejského koncilu, díky nimž se těšil nesmírné úctě mezi homoousiány, se nakonec vzdálil ortodoxii.

Arianismus napadal božství Ježíše Krista. Koncil v Niceji jasně prohlásil, že Kristus je soupodstatný s Otcem. Jaký je ale vztah mezi božstvím a lidstvím v Kristu? Na tuto otázku se snažil odpovědět právě laodicejský biskup.

Apollinarius svou naukou položil asi kolem roku 360 základy nauky, kterou nazýváme apollinaismus. Biskup z Laodiceje tvrdil, že dvě dokonalé existence se svými vlastnostmi, tedy božství a lidství, v jedné osobě Ježíše Krista být spojeny nemohou.

Apollinarius dále vycházel z trojího rozdělení člověka, který přejal z platonismu a od apoštola Pavla. Člověk se skládá z těla, duše a mysli. Ježíš měl pouze lidské tělo, místo duše a mysli (v některých textech pouze mysli) však zaujal božský Logos. Lidská mysl nemůže být bezhříšná, ale Kristus samozřejmě hříchem zasažen nebyl. Kristus se tak stává nedokonalým člověkem, ale pouze Bohem (přiblížení se monofyzitismu), protože neměl lidskou mysl.

Toto učení obsažené v jeho díle se posléze šířilo pod jménem Atanáše z Alexandrie nebo papeže Julia I.

Kritika apollinarianismu se odvíjí od dvou základních principů: "Kristus je plně člověk i plně Bůh" a "to, co není Kristem přijato, nemůže být ani spaseno".

Přítomnost Kristovy lidské duše je možné podle kritiků zahlédnout v evangeliu, např. když Ježíš oplakává smrt svého přítele Lazara. Z hlediska soteriologického kritici poukazují na fakt, že nepřijal-li Kristus lidskou duši a mysl, nemohly být spaseny. Kristova vykupitelská smrt by se tedy netýkala celého člověka. Přijetí lidství se totiž podle Apollinaria týkalo pouze těla.

Apollinarismus odsoudil papež Damas I. (Tomus Damasi, VII: Exkomunikujeme ty, kdo říkají, že Boží Slovo prodlévá v lidském těle na místě lidské rozumové a intelektuální duše, protože samotný Syn a Boží Slovo nebyl v těle na místě rozumové a intelektuální duše, ale přijal naši, tedy rozumovou a intelektuální, duši bez hříchu a zachránil ji.), dále několik církevních synod i První konstantinopolský koncil, který řadí apollinarismus mezi hereze. Až do roku 376 se ovšem nikdo z kritiků neodvážil jasně vystoupit proti Apolliariovi, neboť zastával pozice Nicejského koncilu. Kritizovali pouze jeho teze. Od roku 376 koncily otevřeně jmenují autora hereze.

Apollinarius zemřel kolem roku 392 jako heretik. Jeho žáci se sice pár let snažili obhajovat jeho teze, ale kolem roku 416 se většina z nich vrátila do církve, někteří se pak přidali k proudu monofyzitismu.

Ačkoliv dnes vidíme herezi apollinarismu negativně, nelze jí ubrat jistou důležitost. Díky Apollinariovi se teologická diskuze přenesla z trinitologie na pole christologie.