P. František Sušil

Úvod

Na svátek Navštívení Panny Marie, 31. května 2018, tomu bude právě 150 let, kdy v Bystřici pod Hostýnem zemřela snad nejvýznamnější osobnost národního obrození na Moravě a jeden z velikánů moravských dějin P. František Sušil. O tomto knězi se bohužel moc nehovoří a běžný člověk o něm neví téměř nic. Ze školy jistě známe filologa a překladatele Josefa Jungmanna, básníka a literárního kritika Františka Ladislava Čelákovského či spisovatele a sběratele lidových písní a pohádek Karla Jaromíra Erbena. Ti všichni působí především v Čechách. Ale jak probíhalo národní obrození na Moravě?

Po bitvě na Bílé hoře došlo na Moravě k úpadku českého jazyka i literatury, ale zároveň se zde sílilo přesvědčení, že Moravané nejsou součástí česko-moravské identity, a to i přes velkou část společných dějin a tradic. Morava ovšem postrádala centrum obrozeneckého hnutí, které se neprojevilo ani na venkově, ani mezi šlechtou či měšťany. Čeština v první polovině 19. století prakticky nepronikla do divadla ani literatury. Morava je tedy v "počešťování" oproti Čechám značně opožděna.

To vše se má změnit s Františkem Sušilem (a dalšími). Páter Sušil, nesmírně nadaný a asketický člověk, výrazně zasáhl do vývoje obrozeneckého hnutí na Moravě v druhé polovině 19. století. Sám Jan Neruda o něm napsal: "František Sušil zaujímá na Moravě totéž skvělé místo, o kteréž v Čechách rozdělili se naši oslavenci tři: Jungmann, Čelakovský a Erben. Strážce a zvelebovatel mateřského jazyka, vzdělavatel básnického umění na půdě domácí a sběratel drahocenných básnických plodův Musy národní. V každém z těchto směrů František Sušil vykonal díla, která mu pojišťují nehynoucí vděčnou památku v srdcích našich i pokolení příštích na Moravě i v Čechách.

Jan Neruda píše o Františku Sušilovi především z pohledu národního buditele. Jeho působení bylo ovšem mnohem širší. Chtěl bych vás postupně seznámit s touto originální osobností. A bude o čem psát. František Sušil se zabýval literaturou, teologií a překládal církevní otce, psal a překládal hymny i básně, přeložil a vyložil celý Nový zákon, sbíral písně, propagoval zpěv při mši svaté a na jeho popud vzniklo něco jako dnešní kancionál, stojí na počátku myšlenky unionistických sjezdů na Velehradě i cyrilometodějské tradice, jak ji známe dnes, atd. František Sušil ovlivnil nemálo významných osobností. Rád bych jmenoval Pavla Křížkovského nebo arcibiskupa Cyrila Antonína Stojana, dále Leoše Janáčka, Bohulava Martinů či Antonína Dvořáka, kteří komponovali nejednu skladbu na Sušilovy texty.


Situace na Moravě, především v Brně kolem roku 1848

V 19. století Evropu zavaluje silný nacionalismus, díky němuž během roku 1848 vypukly na mnoha místech tzv. národní revoluce, které s sebou přinesly období nepokojů a mnohdy i násilí. Tyto revoluce byly potlačeny, ale i přesto došlo ke společenským změnám (zrušení roboty, vznik obecních samospráv, apod.). Ty byly způsobeny také díky velkému rozdílu mezi bohatými a chudými. Tak vzniká nespočet spolků, které se svou dobročinností obracejí k nejvíce potřebným. Jak ale s potřebnými hovořit? Jejich řečí. Spolky, i křesťanské, bezesporu sehrány zásadní roli a napomohly v procesu národního uvědomění.

I Morava byla v těchto letech zasažena revolučním hnutím. Vše se ale odvíjelo jinak než v Čechách. Moravští politici se vymezovali nejen proti Němcům, ale snažili se definovat i moravsko-české vztahy. Stačí citovat petici pražského Svatováclavského výboru (politický orgán v Čechách) císaři Ferdinandovi I., jejíž autoři žádali svobodu tisku, slova, náboženství, zrovnoprávnění českého a německého jazyka, zrušení roboty a poddanství, úpravu daní, ale také státoprávní spojení Čech, Moravy a Slezska. Petici ale neschválil moravský zemský sněm v Brně, což na Moravě vyvolalo značné rozladění. Moravský sněm se ozval, zformuloval dokument, jímž odmítl toto sloučení, a žádal na panovníkovi moravskou autonomii. Je zajímavé, že k této nótě se připojili i moravští Němci (kteří pár týdnů předtím žádali připojení Moravy k německým zemím), aby se prý Moravané nestali otroky Čechů. V 50. letech 19. století pak České království (= Čechy) požadovaly česko-rakouské vyrovnání. Morava postupovala samostatně a Slezsko žádné nároky nevzneslo.

Revoluční hnutí se dotklo také církve. V Čechách se revoluční hnutí v církevních kruzích projevilo poměrně radikálně. Program katolického reformismu žádal zavedení lidového jazyka do liturgie, zrušení povinného celibátu, demokratizaci církve zřízením kněžských synod, apod.

Na Moravě byla situace klidnější. František Sušil, profesor biblistiky v brněnském alumnátu známý svým vlasteneckým postojem, byl sice vyzván, aby se nijak nezapojoval do revolučního hnutí, jinak že bude vyloučen, ale nakonec se situace vyřešila bez velkého napětí. Církevní život totiž neřídili katoličtí liberálové, nýbrž skupina kněží kolem Františka Sušila, tzv. Sušilova družina. Tito kněží doporučovali zakládat Katolické jednoty, organizovat poutě na Velehrad, pořádat porady duchovenstva jako přípravu na synody, které měli svolat biskupové, a tak umožnit věřícímu lidu aktivně se podílet na církevní správě, atd. Již zde vidíme jistý rozdíl mezi přístupem v Čechách a na Moravě. Ostatně i dnes často slyšíme řeči o konzervativní Moravě a liberálních Čechách.

Po roce 1848 byli na Moravě působením kněží prakticky vytlačeni ze společenského života liberálové, na rozdíl od Čech, kde tomu bylo přesně obráceně. Moravské zemské a národní vědomí tak bylo stavěno na katolickém základě, na němž se podíleli pospolu jak kněží, tak i angažovaní laici. Literární kritik Martin C. Putna dokonce tvrdí, že na Moravě druhé poloviny 19. století vlastně žádné "katolické literatury", tedy literatury ostře vymezené vůči celku národní literatury, neexistují. Jsou to totiž kněží a katoličtí laici, kdo tvoří národní literaturu. Dokladem tohoto tvrzení je právě František Sušil.


Překlad a výklad Nového zákona

P. František Sušil byl vysvěcen na kněze roku 1927 a byl poslán do dvojjazyčné farnosti Olbramovice (u Moravského Krumlova). Zde mu byl časem přidělen spolupracovník P. Tomáš Procházka. Tomuto mladému muži P. Sušil zpočátku vytýkal jeho národní vlažnost, ale nakonec se stali přáteli. Je známo, že P. František oplýval skromností. A byl to právě P. Procházka, kdo znal Sušilovy znalosti i schopnosti a kdo jej donutil ke kandidatuře na profesora biblických věd na Brněnském alumnátu (semináři). Roku 1835 se tedy Sušil osmělil a zažádal o uvolněné místo profesora. Komisi složenou z olomouckých a vídeňských profesoru zaskočil. Vše přednášel zpaměti, ačkoliv mohl mít s sebou Písmo svaté, které si bohužel nevzal. Citoval z řeckých, anglických, francouzských, německých či arabských spisů. Během latinské přenášky představil také slovanské překlady Písma svatého, o čemž členové komise slyšeli vůbec poprvé. P. Sušil byl jednohlasně přijat do úřadu profesora 20. února 1837 a zůstal jím až do své smrti, tedy 31 let.

Během své služby byl sice obviňován z hereze, neboť kritizoval nedostatečnost katechismu, dokonce byl ustanoven dozor nad jeho kázáními, ale když jsi ho brněnský biskup Gindel zavolal, nenašel nic nepravověrného a navíc se podivil nad znalostmi tohoto venkovského faráře.

Jeho práce byla často jednotvárná, ale uměl rozličná biblická témata podávat zajímavým způsobem a propojovat je s jinými odvětvími vědy, což pomáhalo i k formaci budoucích kněží.

Navíc on sám pilně pracovat a snažil s k tisíciletému výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu vydat překlad a výklad alespoň Matoušova evangelia. To se podařilo a jedná se o nejobsáhlejší knihu Sušilova díla. Za jeho života pak vyšla další tři evangelia. Ostatní knihy Nového zákona vyšly ve třech svazcích až po Sušilově smrti.

P. Sušil si byl vědom náročnosti úkolu, který si stanovil a překlad i výklad Nového zákona považoval za své celoživotní dílo, na němž pracoval více jak 30 let. Během své práce použil snad všech dostupných biblických a teologických děl. Sám teprve tři roky před smrtí, 12. srpna 1865, řekl jednomu svému příteli: "Jsem právě hotov".

Jeho dílo je ojedinělé mezi Slovany. Toho si byl Sušil vědom, když napsal: "Veškeren 80 milionový národ slovanský nemá posud theologie! U Rusů tepruv v nejnovějších dobách něco se počalo, u jiných nalézají se populárné knihy pro největší potřeby denní; vědy teologické nikde není a Poláci za námi ostali. Věru nejednou jsem se zalil hanbou, na stav ten náš pomýšleje. Drahná část viny na nás (kněžstvu) leží, na nepokračování ustavičném ve vědách a na uspokojování se s jakými takými vědomostmi."

Sušilovi nešlo jen o překlad Bible, ale také o výklad opatřený vysvětlivkami a komentářem. Snažil se vidět Písmo svaté jako živý celek, který je určen pro každého, kdo chce pochopit smysl posvátného textu. Nevyužívá jen suchých vědeckých pouček, ale překládá i prameny z období církevních Otců (Augustin, Jeroným, Ambrož, Řehoř Velký i Naziánský, Jan Zlatoústý, Basil Veliký, Atanáš...). Ačkoliv se dnes práce P. Sušila může zdát zaostalá, ve své době byla bezesporu velkým krokem vpřed a jednalo se o zcela ojedinělý a odvážný počin. Bohužel v jeho šlépějích prakticky až do druhé světové války nikdo nepokračoval.  


Překlad a popularizace církevních Otců

P. František Sušil se nezabýval jen studiem Písma svatého, ale také dalším neméně důležitým pilířem naší víry - Tradicí. Překlady církevních Otců do češtiny prakticky neexistovaly (starší překlady některých spisů pocházejí až z 16. století!) a jejich zprostředkováním Sušil uvedl do Čech a na Moravu zatím téměř vůbec nepěstovaný teologický obor - patrologii. S překlady začal už jako kaplan v Olbramovicích. První vydání s názvem Spisy swatých otcu apoštolských, vyšlo již roku 1837. Jedná o spisy Otců z konce prvního a počátku druhého století (Klement Římský, Ignác Antiochijský, Polykarp ze Smyrny, List Diognetovi, List Barnabášův a Pastýř Hermův). Dále ještě přeložil Justýnovy obě Apologie a Dialog s Tryfonem, které vyšly v jednom svazku se Spisy roku 1874. Během svého studia Sušil stále se zájmem sledoval vývoj vědeckých stanovisek katolických i protestantských učenců. Poslední vydání překladů zjevně odráží jeho vysokou vědeckou úroveň.

Z různých svědectví víme, že P. František měl ve své knihovně snad celé dílo svatých Augustina, Jeronýma, Jana Zlatoústého, ale i dalších starokřesťanských spisovatelů. A bohatě jejich myšlenek využíval. Stačí nahlédnout do jeho komentářů k novozákonním knihám, kde najdeme nespočet citací starověkých autorů, jimiž se profesor Sušil snažil vysvětlit jednotlivé pasáže Nového Zákona. Tak se poprvé v naši rodné řeči (dnes už ovšem v mírně zastaralé formě) dovídáme, jak jednotlivé pravdy obsažené v Písmu svatém první křesťané žili a vykládali. Sám P. Sušil chápal studium patristického období takto: Písmo sv. Nového Zákona podává nám vodu živou "vskakující do života věčného", ale samo neobsahuje v sobě celý pramen vyřinulý ze "skály, jež je Kristus", ono samo raději odkazuje k jinému zdroji, jehož částkou je ústní podání. To pak zachováno jest nám nejpředněji skrze Otce apoštolské. Z nich naučení víry, z nich předpisy mravní, z nich osudy Církve za nejstaršího věku čerpati nám lze, ano za jeho pomoci do samého Písma hlouběji vnikáme. Nebyli oni, jenž mluvili, ale Duch Otce nebeského, jenž mluvil v nich.

P. František se snaží sjednotit jednotlivé výklady Otců, kteří někdy protikladně komentovali stejná místa Písma svatého. A protože byl poctivý, nejednou odporoval soudobým teologům. Sušil totiž nepoužíval žádný v té době užívaný filosoficko-teologický model výkladu, ale spíše se volně inspiroval Otci. Byl názoru, že právě touto metodou se mu podaří nejlépe vystihnout smysl Písma, který tak pravdivě může předložit věřícím křesťanům. Tuto aktivitu nevyvíjel pouze vydáváním patristických děl a vyučováním oboru patrologie v brněnském alumnátě, ale také se snažil o jeho popularizaci. O starokřesťanských církevních spisovatelích přednášel v rámci vzdělávacího programu Katolické jednoty. Tímto způsobem se o Otcích dovídala i širší veřejnost. I tato aktivita dnes bohužel chybí...

A stejně jak tomu bylo u Písma svatého, i na poli patristickém předběhl svou dobu. Ač se mu podařil na naše poměry skutečně neobyčejný počin, jeho práce zůstala dlouho nepřekonána, neboť na něj nikdo až do poloviny 20. století patřičně nenavázal. 


Sběratelská činnost

Asi od 30. let 19. století rostl zájem o lidovou slovesnost. První moravské buditele, kteří po sobě nezanechali rozsáhlé dílo, spojovala láska k Moravě. To se mění s P. Františkem Sušilem, který sbíral národní písně systematicky. Z podnětu F. L. Čelákovného začal už jako student teologie roku 1824 a nepřestal až do konce svého života. První sbírka Moravských národních písní vyšla roku 1835. Další vydání vyšlo v roce 1860 pod názvem Moravské národní písně s nápěvy do textů vřazenými, které obsahují téměř 2400 lidových písní.

P. Sušil sháněl písničky na Moravě, na Opavsku a na Těšínsku, kde čeština neustoupila polštině, i ve slovanských osadách v Rakousku. Celé prázdniny s láskou a radostí zasvěcoval sběru písní. Přes dvacet let s holí a zcela sám brouzdal Moravou a v každé vesnici svolával lidi do hospody, na faru nebo do školy a prosil o písničky. Nezdráhal se zpěváky odměňovat i drobnými peněžními dary.

P. František musel projevit svatou trpělivost, houževnatost a pracovitost. Nesbíral jen písně s náboženskou tématikou, jako někteří jeho současníci, (ty tvoří pouze jednu kapitolu jeho sbírky), ale snažil se zachytit opravdu všechno, co si lidé zpívali. Během jednoho nebo dvou přednesů si zapisoval nejen slova písní, ale také nápěvy, které postupně porovnával a zpracovával. Leckdy mu některé písně, zpravidla značně oblíbené v hospodách, zůstaly utajeny, neboť prostí lidé se čas od času ostýchali zapět písně s peprnějšími výrazy před knězem, jehož si nesmírně vážili. Setkával se ovšem i s nepochopením či odmítnutím. Mnozí nechápali, proč má tak vzdělaný člověk zapotřebí dělat tak neužitečné věci. Během svých poutí ale P. Sušil navštěvoval i přátele, kněze a bývalé žáky, z nichž se někteří stali jeho spolupracovníky a nadšenými podporovateli lidové kultury.

P. Petr Piťha tvrdí, že dnešní vzdělávací systém Sušilovi dluží ocenění jejich (písní) vědecké úrovně a vytvoření metodiky jejich záznamu a popisu, důsledné péče o nápěvy, ne jen o texty, i prvých kroků jejich srovnávacího studia.

Když srovnáme Sušilovu a Erbenovu sbírku písní, vyjdou najevo zajímavé rozdíly mezi českou a moravskou kulturou. Sbírka českých písní obsahuje více textů, než melodií, zatímco v moravské nalezneme více nápěvů, než textů. Písně české se více blíží melodice umělé hudby, s barokním základem, hudbě taneční, s dvou, tří či čtyřčtvrtečním taktem, ve stupnicích durových či mollových a má stálý rytmus a modulace je zcela vzácná. Moravské písně jsou více volné, ne tolik pravidelné, u některých písní je intonace jemnější než půltónová, zpívají se v různých tóninách (s tendencí ke stupnicím církevním), rytmus i modulace se často mění a jsou spíše vyprávěcí. Není bez zajímavosti, že v pozdějších sbírkách se nachází jen málo písní, které P. Sušil nezachytil.

P. Sušil se tak v polovině 19. století stává novodobým kulturním hrdinou, otcem zakladatelem Moravy. Historik Putna dodává: Pro Čechy je Sušil ne více než sběratelem půvabných lidových písní, a i to po většinou jen prostřednictvím jejich vzkříšení Jaroslavem Hutkou. Pro Moravu je Sušil ne méně než otcem zakladatelem, vzorem kněze-vlastence a lidovychovatele, ,kulturním hrdinou' podle všech mytických pravidel.

V Sušilově sběratelské činnosti pokračoval Beneš Metod Kulda, který se zaměřil i na pohádky a lidové zvyky (Mládenec a Mořena, čili, Zábawné a welmi poučné rozmluwy poctiwého mládence se Smrtí; Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry; Jak se bubnuje na princezny).


Hymny a kancionál, kostelní zpěv

Už během kaplanování v Olbramicích se Sušilova básnického a hudebního jemnocitu nemile dotýkala zpustlost chrámového zpěvu. Na Moravě byl v té době nejvíce rozšířen kancionál kelečského rodáka Tomáše Fryčaje, jehož umělecká hodnota byla chatrná. Někteří autoři tvrdí, že Fryčajovy Písně duchovní obsahuje písně, o nichžto stydno mluviti, neboť byly svědky pokleslého jazyka i vkusu. František Sušil podle Ignáce Wurma říkával, že se nikdy kancionály takového typu neměly vydávat, protože jimi znezpůsoben byl jazyk český, znedůstojněno církevní básnictví a namnoze znesvěcena posvátná hudba.

V Sušilovi se snoubí teologické vzdělání, cit pro hudbu a krásu písně, básnická tvořivost a překladatelské schopnosti, což jej nutilo k úsilí o povznesení úrovně církevního zpěvu a hudby v kostelích na Moravě. Sám se ujímá tohoto úkolu, protože píseň v té formě, v jakéž se v kancionalech našich nalézá, v ní déle potrvati nemůže.

P. František se snažil reformovat liturgický zpěv zvláště křesťanskými hymny, a to nejen pro jejich vlastní hodnotu, ale považoval je také za pramen, z něhož prýšti písně naše svaté. Bylo tedy potřeba přeložit hymny.

I přes malé pochopení a nepatrný ohlas ze strany ostatních kněží ve své systematické snaze neustal. Nejdříve přebásňoval nejstarší křesťanskou poezii a posléze i latinské a řecké církevní hymny. Ve druhém vydání Hymnů církevních nalezneme 202 hymnů!

Sušilovy překlady hodnotí Putna jako "velmi hutné, vystihují s až fascinující přesností ducha originálu, všechnu jeho údernou latinskou lapidárnost i teologickou hloubku. Děje se tak ovšem za cenu množství neologismů a nikoli snadné srozumitelnosti... a tak je toto dílo sice hodno pozornosti a úcty všech milovníků subtilní krásy středověké duchovní lyriky, bohužel však pramálo vhodno k účelu autorem touženému - totiž k lidovému chrámovému zpěvu. Pravdou je, že Sušilovy překlady se prakticky v našich zpěvech neujaly.

Postupem času zraje v P. Františkovi přání vytvořit nový kancionál. A nezůstalo jen u prázdné touhy. V 50. letech Sušil o tématu církevního zpěvu přednášel i publikoval. Jako starosta Dědictví sv. Cyrila a Metoděje se snažil vydat poutní knihu. V té době ale přišla žádost Jana Krbce z Prahy, který se snažil uspořádat Svatojanský kancionál. Krbec napsal: Přicházím s prosbou, abyste ráčili při vydání kanionalu laskavě pomocen býti. Jestiť k tomu právě Vaši pomoci velice potřebí... posléze jest má žádost, abychom ve všech literárních věcech s bratry Moravany společně působili, alespoň ve věcech církevních. Neračtež tedy příchylnou prosbou mou pohrdnouti. Sušil tuto nabídku přijal, ale kvůli zdraví a vzdálenosti se komunikace odvíjela především korespondenčně. Navíc myšlenka nového kancionálu na Moravě se moc neujala. Nicméně biskupská konzistoř v Olomouci i v Brně vyzvala duchovní správce, aby P. Františkovi byli nápomocni při sbírání dobrých duchovních písní.

Sušil lpěl na tom, aby ve společném česko-moravském kancionálu byly otištěny jen kvalitní písně, to ovšem zabránilo vydání tohoto společného zpěvníku. Když totiž viděl některé své upravené písně, byl v rozpacích a velkých nesnázích. Dílo neodpovídalo jeho chápání církevní tvorby. S těžkým srdcem musel tento projekt odmítnout. Pražané sice zařadili do svého kancionálu Sušilovy příspěvky, bohužel je ale libovolně upravovali k jejich škodě, a to i bez autorova vědomí. Navíc nedbali na jeho rady a připomínky. To byla pro Sušila chvíle trpkého zklamání. Zdá se, že tento scénář se opakoval po více než sto letech při vydávání současného kancionálu...

I přesto se P. František nevzdal a dále usiloval o nový zpěvník, který má být kvalitní a vědecky objektivní. Neváhal proto vyvrátit historickou legendu o sv. Vojtěchu jako skladateli písně Hospodine, pomiluj ny, ani pochválit husitskou píseň Otče náš milý Pane, čímž zároveň přiznává hodnotu nekatolickému duchovnímu zpěvu. K vydání zpěvníku však došlo mnohem později. V olomoucké diecézi šlo o kancionál starobělského rodáka P. Ludvíka Holaina z roku 1888, na nějž navazovala Boží cesta, v Brně vydali Cestu k věčné spáse mezi lety 1912 a 1915.



Literatura: 

Janalík, Jíří, Christologie Františka Sušila v jeho poznámkách k Lukášovu evangeliu, diplomonová práce, Olomouc 2015.

Šmerda, Hynek, František Sušil. Život, dílo a odkaz budoucím generacím, disertační práce, České Budějovice 2011.

Piťha, Petr, Svatí Cyril a Metoděj. Velehrad - synbol a úkol, České Budějovice 2010.