P. František Sušil
Úvod
Na svátek Navštívení Panny Marie, 31. května 2018, tomu bude právě 150 let, kdy v Bystřici pod Hostýnem zemřela snad nejvýznamnější osobnost národního obrození na Moravě a jeden z velikánů moravských dějin P. František Sušil (nar. 14. června 1804 v Novém Rousínově). O tomto knězi se bohužel moc nehovoří a běžný člověk o něm neví téměř nic. Ze školy jistě známe filologa a překladatele Josefa Jungmanna, básníka a literárního kritika Františka Ladislava Čelákovského či spisovatele a sběratele lidových písní a pohádek Karla Jaromíra Erbena. Ti všichni působí především v Čechách. Ale jak probíhalo národní obrození na Moravě?
Po bitvě na Bílé hoře došlo na Moravě k úpadku českého jazyka i literatury, ale zároveň se zde sílilo přesvědčení, že Moravané nejsou součástí česko-moravské identity, a to i přes velkou část společných dějin a tradic. Morava ovšem postrádala centrum obrozeneckého hnutí, které se neprojevilo ani na venkově, ani mezi šlechtou či měšťany. Čeština v první polovině 19. století prakticky nepronikla do divadla ani literatury. Morava je tedy v "počešťování" oproti Čechám značně opožděna.
To vše se má změnit s Františkem Sušilem (a dalšími). Páter Sušil, nesmírně nadaný a asketický člověk, výrazně zasáhl do vývoje obrozeneckého hnutí na Moravě v druhé polovině 19. století. Sám Jan Neruda o něm napsal: "František Sušil zaujímá na Moravě totéž skvělé místo, o kteréž v Čechách rozdělili se naši oslavenci tři: Jungmann, Čelakovský a Erben. Strážce a zvelebovatel mateřského jazyka, vzdělavatel básnického umění na půdě domácí a sběratel drahocenných básnických plodův Musy národní. V každém z těchto směrů František Sušil vykonal díla, která mu pojišťují nehynoucí vděčnou památku v srdcích našich i pokolení příštích na Moravě i v Čechách.
Jan Neruda píše o Františku Sušilovi především z pohledu
národního buditele. Jeho působení bylo ovšem mnohem širší. Chtěl bych vás postupně seznámit s touto
originální osobností. A bude o čem psát. František Sušil se zabýval
literaturou, teologií a překládal církevní otce, psal a překládal hymny i
básně, přeložil a vyložil celý Nový zákon, sbíral písně, propagoval zpěv při
mši svaté a na jeho popud vzniklo něco jako dnešní kancionál, stojí na počátku
myšlenky unionistických sjezdů na Velehradě i cyrilometodějské tradice, jak ji
známe dnes, atd. František Sušil ovlivnil nemálo významných osobností. Rád bych
jmenoval Pavla Křížkovského nebo arcibiskupa Cyrila Antonína Stojana, dále
Leoše Janáčka, Bohulava Martinů či Antonína Dvořáka, kteří komponovali nejednu
skladbu na Sušilovy texty.
Situace na Moravě, především v Brně kolem roku 1848
V 19. století Evropu zavaluje silný nacionalismus, díky němuž během roku 1848 vypukly na mnoha místech tzv. národní revoluce, které s sebou přinesly období nepokojů a mnohdy i násilí. Tyto revoluce byly potlačeny, ale i přesto došlo ke společenským změnám (zrušení roboty, vznik obecních samospráv, apod.). Ty byly způsobeny také díky velkému rozdílu mezi bohatými a chudými. Tak vzniká nespočet spolků, které se svou dobročinností obracejí k nejvíce potřebným. Jak ale s potřebnými hovořit? Jejich řečí. Spolky, i křesťanské, bezesporu sehrány zásadní roli a napomohly v procesu národního uvědomění.
I Morava byla v těchto letech zasažena revolučním hnutím. Vše se ale odvíjelo jinak než v Čechách. Moravští politici se vymezovali nejen proti Němcům, ale snažili se definovat i moravsko-české vztahy. Stačí citovat petici pražského Svatováclavského výboru (politický orgán v Čechách) císaři Ferdinandovi I., jejíž autoři žádali svobodu tisku, slova, náboženství, zrovnoprávnění českého a německého jazyka, zrušení roboty a poddanství, úpravu daní, ale také státoprávní spojení Čech, Moravy a Slezska. Petici ale neschválil moravský zemský sněm v Brně, což na Moravě vyvolalo značné rozladění. Moravský sněm se ozval, zformuloval dokument, jímž odmítl toto sloučení, a žádal na panovníkovi moravskou autonomii. Je zajímavé, že k této nótě se připojili i moravští Němci (kteří pár týdnů předtím žádali připojení Moravy k německým zemím), aby se prý Moravané nestali otroky Čechů. V 50. letech 19. století pak České království (= Čechy) požadovaly česko-rakouské vyrovnání. Morava postupovala samostatně a Slezsko žádné nároky nevzneslo.
Revoluční hnutí se dotklo také církve. V Čechách se revoluční hnutí v církevních kruzích projevilo poměrně radikálně. Program katolického reformismu žádal zavedení lidového jazyka do liturgie, zrušení povinného celibátu, demokratizaci církve zřízením kněžských synod, apod.
Na Moravě byla situace klidnější. František Sušil, profesor biblistiky v brněnském alumnátu známý svým vlasteneckým postojem, byl sice vyzván, aby se nijak nezapojoval do revolučního hnutí, jinak že bude vyloučen, ale nakonec se situace vyřešila bez velkého napětí. Církevní život totiž neřídili katoličtí liberálové, nýbrž skupina kněží kolem Františka Sušila, tzv. Sušilova družina. Tito kněží doporučovali zakládat Katolické jednoty, organizovat poutě na Velehrad, pořádat porady duchovenstva jako přípravu na synody, které měli svolat biskupové, a tak umožnit věřícímu lidu aktivně se podílet na církevní správě, atd. Již zde vidíme jistý rozdíl mezi přístupem v Čechách a na Moravě. Ostatně i dnes často slyšíme řeči o konzervativní Moravě a liberálních Čechách.
Po roce 1848 byli na Moravě působením kněží prakticky vytlačeni ze společenského života liberálové, na rozdíl od Čech, kde tomu bylo přesně obráceně. Moravské zemské a národní vědomí tak bylo stavěno na katolickém základě, na němž se podíleli pospolu jak kněží, tak i angažovaní laici. Literární kritik Martin C. Putna dokonce tvrdí, že na Moravě druhé poloviny 19. století vlastně žádné "katolické literatury", tedy literatury ostře vymezené vůči celku národní literatury, neexistují. Jsou to totiž kněží a katoličtí laici, kdo tvoří národní literaturu. Dokladem tohoto tvrzení je právě František Sušil.
Překlad a výklad Nového zákona
P. František Sušil byl vysvěcen na kněze roku 1927 a byl poslán do dvojjazyčné farnosti Olbramovice (u Moravského Krumlova). Zde mu byl časem přidělen spolupracovník P. Tomáš Procházka. Tomuto mladému muži P. Sušil zpočátku vytýkal jeho národní vlažnost, ale nakonec se stali přáteli. Je známo, že P. František oplýval skromností. A byl to právě P. Procházka, kdo znal Sušilovy znalosti i schopnosti a kdo jej donutil ke kandidatuře na profesora biblických věd na Brněnském alumnátu (semináři). Roku 1835 se tedy Sušil osmělil a zažádal o uvolněné místo profesora. Komisi složenou z olomouckých a vídeňských profesoru zaskočil. Vše přednášel zpaměti, ačkoliv mohl mít s sebou Písmo svaté, které si bohužel nevzal. Citoval z řeckých, anglických, francouzských, německých či arabských spisů. Během latinské přenášky představil také slovanské překlady Písma svatého, o čemž členové komise slyšeli vůbec poprvé. P. Sušil byl jednohlasně přijat do úřadu profesora 20. února 1837 a zůstal jím až do své smrti, tedy 31 let.
Během své služby byl sice obviňován z hereze, neboť kritizoval nedostatečnost katechismu, dokonce byl ustanoven dozor nad jeho kázáními, ale když jsi ho brněnský biskup Gindel zavolal, nenašel nic nepravověrného a navíc se podivil nad znalostmi tohoto venkovského faráře.
Jeho práce byla často jednotvárná, ale uměl rozličná biblická témata podávat zajímavým způsobem a propojovat je s jinými odvětvími vědy, což pomáhalo i k formaci budoucích kněží.
Navíc on sám pilně pracovat a snažil s k tisíciletému výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu vydat překlad a výklad alespoň Matoušova evangelia. To se podařilo a jedná se o nejobsáhlejší knihu Sušilova díla. Za jeho života pak vyšla další tři evangelia. Ostatní knihy Nového zákona vyšly ve třech svazcích až po Sušilově smrti.
P. Sušil si byl vědom náročnosti úkolu, který si stanovil a překlad i výklad Nového zákona považoval za své celoživotní dílo, na němž pracoval více jak 30 let. Během své práce použil snad všech dostupných biblických a teologických děl. Sám teprve tři roky před smrtí, 12. srpna 1865, řekl jednomu svému příteli: "Jsem právě hotov".
Jeho dílo je ojedinělé mezi Slovany. Toho si byl Sušil vědom, když napsal: "Veškeren 80 milionový národ slovanský nemá posud theologie! U Rusů tepruv v nejnovějších dobách něco se počalo, u jiných nalézají se populárné knihy pro největší potřeby denní; vědy teologické nikde není a Poláci za námi ostali. Věru nejednou jsem se zalil hanbou, na stav ten náš pomýšleje. Drahná část viny na nás (kněžstvu) leží, na nepokračování ustavičném ve vědách a na uspokojování se s jakými takými vědomostmi."
Sušilovi nešlo jen o překlad Bible, ale také o výklad opatřený vysvětlivkami a komentářem. Snažil se vidět Písmo svaté jako živý celek, který je určen pro každého, kdo chce pochopit smysl posvátného textu. Nevyužívá jen suchých vědeckých pouček, ale překládá i prameny z období církevních Otců (Augustin, Jeroným, Ambrož, Řehoř Velký i Naziánský, Jan Zlatoústý, Basil Veliký, Atanáš...). Ačkoliv se dnes práce P. Sušila může zdát zaostalá, ve své době byla bezesporu velkým krokem vpřed a jednalo se o zcela ojedinělý a odvážný počin. Bohužel v jeho šlépějích prakticky až do druhé světové války nikdo nepokračoval.
Překlad a popularizace církevních Otců
P. František Sušil se nezabýval jen studiem Písma svatého, ale také dalším neméně důležitým pilířem naší víry - Tradicí. Překlady církevních Otců do češtiny prakticky neexistovaly (starší překlady některých spisů pocházejí až z 16. století!) a jejich zprostředkováním Sušil uvedl do Čech a na Moravu zatím téměř vůbec nepěstovaný teologický obor - patrologii. S překlady začal už jako kaplan v Olbramovicích. První vydání s názvem Spisy swatých otcu apoštolských, vyšlo již roku 1837. Jedná o spisy Otců z konce prvního a počátku druhého století (Klement Římský, Ignác Antiochijský, Polykarp ze Smyrny, List Diognetovi, List Barnabášův a Pastýř Hermův). Dále ještě přeložil Justýnovy obě Apologie a Dialog s Tryfonem, které vyšly v jednom svazku se Spisy roku 1874. Během svého studia Sušil stále se zájmem sledoval vývoj vědeckých stanovisek katolických i protestantských učenců. Poslední vydání překladů zjevně odráží jeho vysokou vědeckou úroveň.
Z různých svědectví víme, že P. František měl ve své knihovně snad celé dílo svatých Augustina, Jeronýma, Jana Zlatoústého, ale i dalších starokřesťanských spisovatelů. A bohatě jejich myšlenek využíval. Stačí nahlédnout do jeho komentářů k novozákonním knihám, kde najdeme nespočet citací starověkých autorů, jimiž se profesor Sušil snažil vysvětlit jednotlivé pasáže Nového Zákona. Tak se poprvé v naši rodné řeči (dnes už ovšem v mírně zastaralé formě) dovídáme, jak jednotlivé pravdy obsažené v Písmu svatém první křesťané žili a vykládali. Sám P. Sušil chápal studium patristického období takto: Písmo sv. Nového Zákona podává nám vodu živou "vskakující do života věčného", ale samo neobsahuje v sobě celý pramen vyřinulý ze "skály, jež je Kristus", ono samo raději odkazuje k jinému zdroji, jehož částkou je ústní podání. To pak zachováno jest nám nejpředněji skrze Otce apoštolské. Z nich naučení víry, z nich předpisy mravní, z nich osudy Církve za nejstaršího věku čerpati nám lze, ano za jeho pomoci do samého Písma hlouběji vnikáme. Nebyli oni, jenž mluvili, ale Duch Otce nebeského, jenž mluvil v nich.
P. František se snaží sjednotit jednotlivé výklady Otců, kteří někdy protikladně komentovali stejná místa Písma svatého. A protože byl poctivý, nejednou odporoval soudobým teologům. Sušil totiž nepoužíval žádný v té době užívaný filosoficko-teologický model výkladu, ale spíše se volně inspiroval Otci. Byl názoru, že právě touto metodou se mu podaří nejlépe vystihnout smysl Písma, který tak pravdivě může předložit věřícím křesťanům. Tuto aktivitu nevyvíjel pouze vydáváním patristických děl a vyučováním oboru patrologie v brněnském alumnátě, ale také se snažil o jeho popularizaci. O starokřesťanských církevních spisovatelích přednášel v rámci vzdělávacího programu Katolické jednoty. Tímto způsobem se o Otcích dovídala i širší veřejnost. I tato aktivita dnes bohužel chybí...
A stejně jak tomu bylo u Písma svatého, i na poli patristickém předběhl svou dobu. Ač se mu podařil na naše poměry skutečně neobyčejný počin, jeho práce zůstala dlouho nepřekonána, neboť na něj nikdo až do poloviny 20. století patřičně nenavázal.
Sběratelská činnost
Asi od 30. let 19. století rostl zájem o lidovou slovesnost. První moravské buditele, kteří po sobě nezanechali rozsáhlé dílo, spojovala láska k Moravě. To se mění s P. Františkem Sušilem, který sbíral národní písně systematicky. Z podnětu F. L. Čelákovného začal už jako student teologie roku 1824 a nepřestal až do konce svého života. První sbírka Moravských národních písní vyšla roku 1835. Další vydání vyšlo v roce 1860 pod názvem Moravské národní písně s nápěvy do textů vřazenými, které obsahují téměř 2400 lidových písní.
P. Sušil sháněl písničky na Moravě, na Opavsku a na Těšínsku, kde čeština neustoupila polštině, i ve slovanských osadách v Rakousku. Celé prázdniny s láskou a radostí zasvěcoval sběru písní. Přes dvacet let s holí a zcela sám brouzdal Moravou a v každé vesnici svolával lidi do hospody, na faru nebo do školy a prosil o písničky. Nezdráhal se zpěváky odměňovat i drobnými peněžními dary.
P. František musel projevit svatou trpělivost, houževnatost a pracovitost. Nesbíral jen písně s náboženskou tématikou, jako někteří jeho současníci, (ty tvoří pouze jednu kapitolu jeho sbírky), ale snažil se zachytit opravdu všechno, co si lidé zpívali. Během jednoho nebo dvou přednesů si zapisoval nejen slova písní, ale také nápěvy, které postupně porovnával a zpracovával. Leckdy mu některé písně, zpravidla značně oblíbené v hospodách, zůstaly utajeny, neboť prostí lidé se čas od času ostýchali zapět písně s peprnějšími výrazy před knězem, jehož si nesmírně vážili. Setkával se ovšem i s nepochopením či odmítnutím. Mnozí nechápali, proč má tak vzdělaný člověk zapotřebí dělat tak neužitečné věci. Během svých poutí ale P. Sušil navštěvoval i přátele, kněze a bývalé žáky, z nichž se někteří stali jeho spolupracovníky a nadšenými podporovateli lidové kultury.
P. Petr Piťha tvrdí, že dnešní vzdělávací systém Sušilovi dluží ocenění jejich (písní) vědecké úrovně a vytvoření metodiky jejich záznamu a popisu, důsledné péče o nápěvy, ne jen o texty, i prvých kroků jejich srovnávacího studia.
Když srovnáme Sušilovu a Erbenovu sbírku písní, vyjdou najevo zajímavé rozdíly mezi českou a moravskou kulturou. Sbírka českých písní obsahuje více textů, než melodií, zatímco v moravské nalezneme více nápěvů, než textů. Písně české se více blíží melodice umělé hudby, s barokním základem, hudbě taneční, s dvou, tří či čtyřčtvrtečním taktem, ve stupnicích durových či mollových a má stálý rytmus a modulace je zcela vzácná. Moravské písně jsou více volné, ne tolik pravidelné, u některých písní je intonace jemnější než půltónová, zpívají se v různých tóninách (s tendencí ke stupnicím církevním), rytmus i modulace se často mění a jsou spíše vyprávěcí. Není bez zajímavosti, že v pozdějších sbírkách se nachází jen málo písní, které P. Sušil nezachytil.
P. Sušil se tak v polovině 19. století stává novodobým kulturním hrdinou, otcem zakladatelem Moravy. Historik Putna dodává: Pro Čechy je Sušil ne více než sběratelem půvabných lidových písní, a i to po většinou jen prostřednictvím jejich vzkříšení Jaroslavem Hutkou. Pro Moravu je Sušil ne méně než otcem zakladatelem, vzorem kněze-vlastence a lidovychovatele, ,kulturním hrdinou' podle všech mytických pravidel.
V Sušilově sběratelské činnosti pokračoval Beneš Metod
Kulda, který se zaměřil i na pohádky a lidové zvyky (Mládenec a Mořena, čili,
Zábawné a welmi poučné rozmluwy poctiwého mládence se Smrtí; Moravské národní
pohádky, pověsti, obyčeje a pověry; Jak se bubnuje na princezny).
Hymny a kancionál, kostelní zpěv
Už během kaplanování v Olbramicích se Sušilova básnického a hudebního jemnocitu nemile dotýkala zpustlost chrámového zpěvu. Na Moravě byl v té době nejvíce rozšířen kancionál kelečského rodáka Tomáše Fryčaje, jehož umělecká hodnota byla chatrná. Někteří autoři tvrdí, že Fryčajovy Písně duchovní obsahuje písně, o nichžto stydno mluviti, neboť byly svědky pokleslého jazyka i vkusu. František Sušil podle Ignáce Wurma říkával, že se nikdy kancionály takového typu neměly vydávat, protože jimi znezpůsoben byl jazyk český, znedůstojněno církevní básnictví a namnoze znesvěcena posvátná hudba.
V Sušilovi se snoubí teologické vzdělání, cit pro hudbu a krásu písně, básnická tvořivost a překladatelské schopnosti, což jej nutilo k úsilí o povznesení úrovně církevního zpěvu a hudby v kostelích na Moravě. Sám se ujímá tohoto úkolu, protože píseň v té formě, v jakéž se v kancionalech našich nalézá, v ní déle potrvati nemůže.
P. František se snažil reformovat liturgický zpěv zvláště křesťanskými hymny, a to nejen pro jejich vlastní hodnotu, ale považoval je také za pramen, z něhož prýšti písně naše svaté. Bylo tedy potřeba přeložit hymny.
I přes malé pochopení a nepatrný ohlas ze strany ostatních kněží ve své systematické snaze neustal. Nejdříve přebásňoval nejstarší křesťanskou poezii a posléze i latinské a řecké církevní hymny. Ve druhém vydání Hymnů církevních nalezneme 202 hymnů!
Sušilovy překlady hodnotí Putna jako "velmi hutné, vystihují s až fascinující přesností ducha originálu, všechnu jeho údernou latinskou lapidárnost i teologickou hloubku. Děje se tak ovšem za cenu množství neologismů a nikoli snadné srozumitelnosti... a tak je toto dílo sice hodno pozornosti a úcty všech milovníků subtilní krásy středověké duchovní lyriky, bohužel však pramálo vhodno k účelu autorem touženému - totiž k lidovému chrámovému zpěvu. Pravdou je, že Sušilovy překlady se prakticky v našich zpěvech neujaly.
Postupem času zraje v P. Františkovi přání vytvořit nový kancionál. A nezůstalo jen u prázdné touhy. V 50. letech Sušil o tématu církevního zpěvu přednášel i publikoval. Jako starosta Dědictví sv. Cyrila a Metoděje se snažil vydat poutní knihu. V té době ale přišla žádost Jana Krbce z Prahy, který se snažil uspořádat Svatojanský kancionál. Krbec napsal: Přicházím s prosbou, abyste ráčili při vydání kanionalu laskavě pomocen býti. Jestiť k tomu právě Vaši pomoci velice potřebí... posléze jest má žádost, abychom ve všech literárních věcech s bratry Moravany společně působili, alespoň ve věcech církevních. Neračtež tedy příchylnou prosbou mou pohrdnouti. Sušil tuto nabídku přijal, ale kvůli zdraví a vzdálenosti se komunikace odvíjela především korespondenčně. Navíc myšlenka nového kancionálu na Moravě se moc neujala. Nicméně biskupská konzistoř v Olomouci i v Brně vyzvala duchovní správce, aby P. Františkovi byli nápomocni při sbírání dobrých duchovních písní.
Sušil lpěl na tom, aby ve společném česko-moravském kancionálu byly otištěny jen kvalitní písně, to ovšem zabránilo vydání tohoto společného zpěvníku. Když totiž viděl některé své upravené písně, byl v rozpacích a velkých nesnázích. Dílo neodpovídalo jeho chápání církevní tvorby. S těžkým srdcem musel tento projekt odmítnout. Pražané sice zařadili do svého kancionálu Sušilovy příspěvky, bohužel je ale libovolně upravovali k jejich škodě, a to i bez autorova vědomí. Navíc nedbali na jeho rady a připomínky. To byla pro Sušila chvíle trpkého zklamání. Zdá se, že tento scénář se opakoval po více než sto letech při vydávání současného kancionálu...
I přesto se P. František nevzdal a dále usiloval o nový zpěvník,
který má být kvalitní a vědecky objektivní. Neváhal proto vyvrátit historickou legendu
o sv. Vojtěchu jako skladateli písně Hospodine,
pomiluj ny, ani pochválit husitskou píseň Otče náš milý Pane, čímž zároveň přiznává hodnotu nekatolickému
duchovnímu zpěvu. K vydání zpěvníku však došlo mnohem později.
V olomoucké diecézi šlo o kancionál starobělského rodáka P. Ludvíka
Holaina z roku 1888, na nějž navazovala Boží cesta, v Brně vydali Cestu
k věčné spáse mezi lety 1912 a 1915.
Cyrilometodějství
Zhruba od 30. let 19. století mezi moravskými buditeli výrazněji rostla úcta ke sv. Cyrilu a Metodějovi, která postupně získávala svou podobu. Vznikaly mnohé spolky či periodika, např. vědecký spolek Moravská národní jednota, časopis Cyril a Method a nakonec i Dědictví Cyrila a Methoda, spolek, jehož starostou byl doživotně zvolen P. František Sušil. Velkým zlomem v cyrilometodějské úctě byla bezesporu příprava a následná slavnost připomínající tisícileté výročí příchodu věrozvěstů na Velkou Moravu.
Jaká byla tehdy situace? V první polovině 19. století hýbe Rakouskou monarchií (ale i celou Evropou) několik vzájemně se napadajících společenských proudů. Proud národnostní reagoval na vídeňskou centralizaci a germanizaci, proud socialisticko-liberální (s rozvojem průmyslu a stěhováním obyvatelstva do měst vznikají nové sociální otázky) stál proti doznívajícímu feudalismu a také antiklerikální proud, všemožně kritizující církev (proti němuž se obrátil i papež Pius IX.). To se v menším měřítku projevilo i na Moravě: reakce proti germanizaci, ale i čechizaci Moravy, odmítání liberalismu a přilnutí k tradičním hodnotám a nakonec uznání křesťanských hodnot proti antiklerikálním tendencím.
Toto napětí můžeme sledovat na konci 50. let 19. století, kdy se na Moravě začínají připravovat výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Vše se mělo uskutečnit 5. července 1863 na Velehradě. Vídeň se snažila oslavy zesměšnit jako folklórní událost a jakoukoliv státní podporu odmítala. Praha viděla příležitost prosadit své zájmy, ale odmítala katolický přístup Moravanů a to až natolik, že vídeňská vláda povolala vojáky, protože z Čech byly hlášeny protiklerikální demonstrace a provokace.
P. Piťha píše, že pražská politická reprezentace v čele s Palackým a Riegrem hovořila všeobecně o polickém významu Cyrila a Metoděje. Nicméně si Češi ... uvědomili, co znamená moderní dobou nenarušený, zdravý věřící moravský venkov. Paradoxně se dále ukázalo, že náboženský cyrilometodějský odkaz a katolická tradice je silnou zbraní proti centralistické a teď proticírkevní Vídni.
A právě o to P. Sušilovi šlo. Stal se vůdčí postavou národně-obrozeneckého hnutí v duchu katolické církve. Kněží se na Moravě zasazovali o to, aby nebyl žádný vnitřní rozpor mezi vlastenectvím a katolictvím a podle literárního historika a kněze E. Masáka šířili myšlenku, že pro národ a vlast pracuje nejúčinněji ten, kdo pracuje pro rozkvět náboženství a církve katolické v národě. Sušilovo vyznání lásky k Bohu a vlasti se následně stalo mottem a heslem celé další generace jeho následovníků.
A jaký byl výsledek oslav? Jaké má být poselství cyrilometodějství i dnes? I přes kritiku vídeňské vlády a českých buditelů, pro něž bylo cyrilometodějství nepohodlným proudem, se nakonec o Velehradu dověděla celá Rakouská říše. Rozšířila se úcta ke sv. Klimentovi (1861 výročí nalezení jeho ostatků) a začíná růst zájem o dějiny Velké Moravy a její kultury (1862 výročí hlaholice, staroslověnského písma).
Velkým podnětem pro náboženský život a "ekumenismus" (unionismus) na Moravě se staly oslavy roku 1863. Výroční slavnosti na Velehradě se zúčastnilo snad 100 000 poutníků. Poláci nepřijeli, zuřila u nich válka, Slováci nemohli pod hrozbou trestů, dorazilo jen několik Bulharů, ale bez biskupů, jimž to zakázala vláda. Slavnosti pak pokračovaly v Brně, kde slavnostní bohoslužbu sloužil sám P. František Sušil a vše završil ohromující koncert, dirigovaný P. Pavlem Křížkovským, kde byla uvedena také kantáta Dvě hvězdy.
Cyrilometodějská tradice se má i svou hmotnou podobu. P. Sušil toužil po obnovení posvátného Velehradu i Svatého Hostýna. Obě poutní místa se po josefínských reformách nacházela v katastrofálním stavu. Sušil vyhlašoval sbírky. Především chudí lidé dávali po měďácích a haléřích. A dílo, srovnatelné jen se stavbou Národního divadla v Praze, se nakonec podařilo. Olomoucký kardinál Bedřich Fürstenberg pozval posléze na obě poutní místa jezuity.
Velehradští jezuité působili především misijně a pastoračně. To vyvolalo vlnu nevole mezi volnomyšlenkáři, v liberálních kruzích a v tisku. P. Piťha píše, že byl vytažen celý protikatolický arzenál a jezuité byli vylíčeni jako strůjci bělohorské tragédie. Právě tehdy vznikla většina předsudků o církvi, které neblaze působí dodnes. Liberální tisk označoval příchod jezuitů na Velehrad za ďábelsky chytrý tah, kterým má být znemožněno, aby na Velehradě vzniklo obrodné hutí a že je to smrtelná rána národní věci.
Moravští buditelé tedy pochopili, že zápas o identitu Moravy je zápasem o její křesťanský základ. Proto odmítali bezbřehé sjednocování, ale poukazovali na kulturní lokální charakter moravského národa. Snažili se propojit pastoraci se vzděláním, neboť poznání vlastních kořenů vede k rozkvětu osobnímu i společenskému. Ostatně právě v tomto období vznikl nespočet kostelů a soch sv. Cyrila a Metoděje, byly sepsány písně Ejhle, oltář, Bože, cos ráčil či kantáta Dvě hvězdy... P. Piťha poznamenal, že Morava se stává Moravou právě dík tomu, co ji přerůstá, a že cyrilometodějské hnutí v církvi musí mít někde svůj kořen.
Na Sušilovy snahy navázal také olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, velký podporovatel Velehradu i Hostýna, na jehož blahořečení netrpělivě čekáme. Modleme za zázrak! Snahy moravských buditelů rovněž napomohly k sepsání encykliky Grande munus, v níž papež Lev XIII. hovoří o důležitosti sv. Cyrila a Metoděje a zavádí jejich svátek pro celou církev.
Ruská teologie a unionismus
Zvláště v posledním desetiletí svého života se P. František Sušil zabýval církevními dějinami, především vztahem mezi východní a západní církví. V centru jeho dlouhodobého zájmu byla ruská teologie. Ve svém článku "Ruský katechismus" si Sušil všímá, že v zásadních otázkách se katolická nauka shoduje s tou pravoslavnou. Rozdíly, které panují, dává za vinu ruské straně, kvůli níž nelze dojít k jednotě pro zarytou pýchu, která tomu překáží. To ale nebrání tomu, aby P. František zdůrazňoval jazykovou blízkost mezi západními a východními Slovany a zvláště společný začátek, který vychází od jedněch apoštolských blahověstův, tedy od sv. Cyrila a Metoděje.
A opět nezůstalo jen u planých řečí. Roku 1850 byl založen spolek "Dědictví sv. Cyrila a Methoděje", jehož prvním starostou byl zvolen P. Sušil. Zakladatelé spolku propagovali program cyrilometodějské ideje, která měla sloužit unionismu, hnutí usilujícímu o sjednocení katolické církve s pravoslavím. Dědictví si vytyčilo dva hlavní cíle: duchovní boj proti novodobému pohanství spojený s obnovou křesťanského ducha v národě a unionistickou myšlenku. Hned v prvním provolání čteme, že úkolem Dědictví je, aby náš milý lid slovanský ... jak slovem, tak zvláště krásným životem a důvěrnou modlitbou soukmenovce na východu od matky Církve odtržené do jednoty přivésti se snažil. V prvních stanovách spolku se také doporučuje kněžím, aby kromě povinné mše svaté za výchovní bratry také každoročně ve svátek nebo v oktávu svátku sv. věrozvěstů sloužili další mši svatou za obrácení národův slovanských od jednoty církevní odloučených, kterouž pobožnost jistě každý spoluůd co věrný katolík spolu konati neopomine.
Sušil byl prvním hybatelem, který dal Moravě nadnárodní a ekumenickou myšlenku, jíž přivedl k reálnému životu až jeho žák Antonín Cyril Stojan, vlastní zakladatel velehradského unionismu. Na rozdíl od jiných buditelů, kteří volali po slovanské jednotě založené na jazykově-kulturním dědictví, se katoličtí buditelé odvolávali na cyrilometodějskou tradici, která by měla vést k náboženskému sjednocení Slovanů. Tak se Morava stala centrem do té doby zcela nevídané snahy. Z Velehradu se kdysi šířilo křesťanství ke všem Slovanům, na Velehradě se mají setkat všichni Slované, aby prohloubili svou víru, aby se přihlásili ke svým kořenům a aby hledali cestu k jednotě. Tuto myšlenku navíc posvětil Lev XIII., jenž v roce 1880 vydal "cyrilometodějskou" encykliku Grande munus.
Unionistických sjezdů a s unionismem spojeného rozvoje Velehradu se již P. František nedožil. První unionistický kongres se nemalým přičiněním Antonína Cyrila Stojana konal na Velehradě 25. až 27. července 1907. Jádrem účastníků kongresu byla generace kněží, kteří vyrůstali z dědictví teologické a obrozenecké práce profesora Sušila. Nechyběli ale zástupci velké části slovanských národů (Rusi, Rusíni, Chorvati, Slovinci, Poláci...).
Nesmírnou prestiž přinesl Velehradu rok 1919. Tehdy papež Benedikt XV. povýšil kolej zřízenou jezuity na Papežský ústav. Kolej tak přijala jméno Papežský misijní ústav sv. Cyrila a Metoděje pro misie slovanské (jehož činnost byla ukončena v rámci komunistické Akce K v dubnu roku 1950). Tento ústav měl mimo jiné vychovávat kněze misionáře a také je připravoval k dalšímu studiu na Papežském orientálním institutu v Římě. Tyto snahy měly vést, a dodnes vedou, k vzájemnému poznání a k toužené jednotě západní a východní církve.
Závěr
Hodnotit život a dílo Františka Sušila není samozřejmě jednoduché. Narodil se do neklidné doby, jíž zmítaly války, stal se knězem, když se šířily antikatolické nálady, zabýval se Písmem svatým a Tradicí (církevními Otci), ačkoliv ostatní věřili v evoluci a nekonečný vývoj průmyslově-technické revoluce, přál si obnovu "cyrilometodějské" víry, ztělesněné obnovou Velehradu a Hostýna, ale svět viděl nového boha - všemocný rozum, toužil po jednotě církve, přestože mnozí jiní hovořili o nacionalismu a s ním spojeným vznikem národních církví.
Smrtí P. Františka Sušila však jeho dílo nezaniklo. Právě on dal směr vývoji na Moravě a podařilo se mu skloubit lásku k Bohu a k vlasti. V dobách, které obrození a vůbec Slovanům moc nepřály, zazněl energický hlas jinak poměrně tichého profesora Sušila: A kdyby všickni se národa odřekli, já se ho přece nikdy neodřeknu. Dlužno veždy pracovati a Bohu nejisté budoucí osudy zůstaviti. Co sto věkův hodlalo, zvrtne doba. Dlužno nám až do posledního muže bojovati a souzeno-li nám v nerovném boji zahynouti, tedy aspoň čestně, jako Judas Makkabejský se zbraní v rukou padněme.
Na Moravě, na rozdíl od Čech, nedošlo k bolestnému rozdělení mezi katolicismem a vlastenectvím především proto, že Sušil byl přesvědčem, že národ i Evropu může mravně povznést právě katolická církev. V Čechách se začala považovat za vzor nekriticky přijímaná chrabrost husitství se svým proticírkevním nádechem, na Moravě naopak rozkvétá cyrilometodějství, které spojuje moravanství (a obecně slovanství) s římským katolicitsmem, odmítá tedy husitský nacionalismus i povrchní všeslovanství (s vedoucí pozicí Ruska). Být řádným katolíkem a zároveň skvělým vlastencem je pro Moravu zcela přirozený jev.
Profesor Piťha o Sušilovi napsal, že tento muž ovlivnil dění na Moravě jako málokdo, protože vychoval celou generaci církvi a národu věrných kněží, kteří se nazývali Sušilovci a právě ti rozvíjeli Sušilův odkaz. Sušilovci přijali celoživotní motto P. Františka: Církev a vlasť - ty v mojich milují sestersky se ňádrech, každá půl, každá má moje srdce celé.
Věrni odkazu svého učitele se sušilovci zasadili o obnovu Hostýna a Velehradu, ale také, jak píše Bohumil Zlámal, obrodili rakouskou církev v našich zemích, churavou josefinstvím a nehybností, prohloubením náboženského života exerciciemi, lidovými misiemi a psaným slovem. Otevřeli okna světovému katolictví a pevně se semkli okolo Petrova stolce v Římě. Horlivě probouzeli lid k národnímu povědomí a vřelé lásce k zemi, jazyku a národní osvětě. Bez nich by nebylo včasného probuzení českého, moravského, slezského a slovenského venkova, ani jeho církevnějšího cítění.
I přes rozličná vyznamenání (ruský Řád sv. Anny II. třídy, čestný doktorát vídeňské univerzity, a další), zůstává P. František Sušil pro Moravu vzorem pastýře a učitele. Kéž dokážeme odpovědět na výzvu tohoto velkého muže i my!
Literatura:
Janalík, Jíří, Christologie Františka Sušila v jeho poznámkách k Lukášovu evangeliu, diplomonová práce, Olomouc 2015.
Piťha, Petr, Svatí Cyril a Metoděj. Velehrad - synbol a úkol, České Budějovice 2010.
Šmerda, Hynek, František Sušil. Život, dílo a odkaz budoucím generacím, disertační práce, České Budějovice 2011.