Situace ve Velké Británii, Španělsku, Itálii i v jiných částech Evropy, kde se znovu a znovu objevují separatistické tendence, jasně ukazuje na fakt, že jisté skupiny lidí touží po větší autonomii či dokonce samostatnosti. Bude se tento trend šířit dál po Evropě, nebo ne? Jsou tyto tendence přijatelné v globalizovaném světě, kde všechno směřuje k vytváření co možná největších celků? Má vůbec smysl v dnešní době měnit mapu Starého kontinentu?

Ekonomický a kulturně-národnostní proud

Existuje několik důvodů, proč určitá území touží po samostatnosti. Domnívám se, že většina z nich se dá shrnout do dvou základních proudů: ekonomického a kulturně-národnostního. Troufám si říci, že v dnešní Evropě vidíme oba tyto proudy.

Ekonomický staví na momentální velké ekonomické síle. Je pravda, že v daném momentu se může díky dobré politice daného státu jistému území lépe dařit. Nemyslím si ale, že ekonomická síla je důvodem k osamostatnění. 

Druhý proud, kulturně-národnostní, se snaží vydobýt si autonomii či nezávislost s ohledem na vlastní historii, kulturu, národní uvědomění apod. Za jistých okolností se dané území stalo součástí nějakého státu. Postupně ovšem může dojít uvnitř státu k rozdílným názorům, kulturně-národnostního charakteru, což může vést k touze části státu po vlastní suverenitě.

Jako občan České republiky hlásící se k moravské národnosti si pochopitelně kladu otázku, zda se separatistické tendence, které propukly v Evropě, vyskytnou také u nás na Moravě. Považuji Moravany za národ, tedy lid se svou kulturou, územím a historií. Vyskytne-li se volání po autonomii, bude pochopitelně kulturně-národnostního rázu.

Důvody proti

Jaké argumenty hovoří proti separatistickým tendencím? Morava sice vždy existovala jako územní celek, ale v době národního obrození se výrazně neprofilovala. Vždy byla v závislosti na Čechách, kde byl národnostní živel mnohem silnější. Tento argument je z velké části pravdivý, ale neúplný. Spojuje totiž jeden národ s jedním jazykem. Jazyk je jistě důležitý prvek k definici národa, nikoli však výlučný (Rakušan není Němec, Američan není Angličan, Argentinec není Španěl, atd.).

Další silný argument praví, že Morava fakticky a právně neexistuje, jedná se pouze o historickou zemi. Tento stav, bohužel, zavedla KSČ nedlouho po nástupu k moci, kdy zakázala občanům hlásit k moravské národnosti a vytvořila nové kraje (1. ledna 1949), které nerespektovaly hranice historických zemí. Je politováníhodné, že po téměř 30 letech po pádu komunistického režimu se Moravě nepřiznala její autonomie (doporučuji ke zhlédnutí projev bývalého ministerského předsedy Petra Pitharta https://www.youtube.com/watch?v=rKI-reTJxV8).

Důvody pro

Důvodů pro moravskou autonomii ovšem vidím více. Jde především o dlouhou historii sahající až k Velké Moravě. Bohužel se o historii Moravy vyučuje velmi málo a znalosti dějepisu se více méně omezují na dějiny Českého království (= Čechy) a o Moravském markrabství či pozdější Zemi moravsko-slezské, jakožto právního subjektu se svým sněmem a určitou politickou nezávislostí, se žáci a studenti nedoví téměř nic (otázky typu: kdo byl důležitý moravský národní buditel, kdo byl poslední moravský prezident, jaká je moravská hymna nebo vlajka, kdo jsou hlavní patroni Moravy apod., zůstávají mnohdy bez odpovědi).

Domnívám se, že Moravané mají nárok na svou autonomii. 

Mnozí popírají existenci moravského národa. Víme, že se o něm mluví v historických listinách a dokonce i dnes se k němu nejeden obyvatel Moravy hlásí. Pokud tedy skutečně tento národ neexistuje, kdy zaniknul? A dále se ptám, proč není uvedena moravská národnost v možnostech volby národnosti v dotazníku na sčítání obyvatel?

Domnívám se, že Moravané mají nárok na svou autonomii. Nemůžeme tvrdit, že Morava jako taková neexistuje, protože dnes máme kraje. S tímto pozitivistickým právním pohledem bychom totiž obhajovali i všechny diktatury. Adolf Hitler zabíral území okolních států (a ty pak reálně neexistovaly) a Josif Vissarionovič Stalin zrovna tak. Nedívejme se na věc pouze tak, jak ji definuje zákon, nýbrž z hlediska spravedlnosti. A spravedlnost znamená ius suum cuique tribuere (dát každému to, co mu právem náleží).[1] Autonomie je tedy regulérní požadavek spravedlnosti, zaručený navíc mezinárodními dohodami o sebeurčení národa.[2] Je nutné si uvědomit, že jeden stát může tvořit i několik národů (Velká Británie, Švýcarsko, již neexistující Rakousko-Uherská monarchie). Nesmí ovšem chybět oboustranná touha po dohodě, která by zaručila poklidné mnohonárodnostní soužití.

Na závěr

A ještě bych si dovolil předložit jeden možná lehce provokativní a možná utopistický návrh (ostatně vznik Československa byl v roce 1916 rovněž utopií). Zdá se mi, že dnešní uspořádání Evropské unie se může změnit. Vždyť při jednotlivých jednáních spolu usedají zástupci států, které jsou si rovny. Takže například německý představitel zastupuje více než osmdesát miliónů lidí, kdežto ten slovinský pouze dva. Nebylo by vyrovnanější, kdyby se Evropská unie stala jakousi "federací" jednotlivých zemí s vlastními místními vládami, školskými systémy, daněmi, apod.? Jistě, není to řešení bezproblémové, ale není více spravedlivé? 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

[1] Uvedeme si velmi zjednodušující příklad mezi pojetím pozitivistickým (zákon) a realistickým (spravedlnost). Zákon říká: Nikdo ať netrpí hladem. Spravedlnost se ptá a snaží se zajistit, aby daný a konkrétní člověk měl v ruce chleba. Spravedlnost je tedy mnohem konkrétnější a náročnější než definice zákona. Dnes často slyšíme: Spravedlnost je zákon a v zákoně přece máme, že nikdo nemá trpět hladem. Mneme si ruce, že jsme zákonem problém vyřešili. Ale hladový člověk zůstává hladovým.

[2] ZÁVĚREČNÝ AKT HELSINSKÉ KONFERENCE O BEZPEČNOSTI A SPOLUPRÁCI V EVROPĚ (1975)

VIII. Rovná práva a sebeurčení národů

Zúčastněné státy budou respektovat rovná práva národů a jejich právo na sebeurčení, jednajíce vždy s cíli a zásadami charty OSN a příslušnými normami mezinárodního práva včetně těch, které se vztahují k územní celistvosti států. Na základě zásady rovných práv a práva národů na sebeurčení mají všechny národy vždy právo určovat si v plné svobodě, kdy a jak si přejí svůj vnitřní i vnější politický statut bez vměšování zvenčí a provádět svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní rozvoj podle vlastního uvážení. Zúčastněné státy znovu potvrzují všeobecný význam respektování a účinného uplatňování rovných práv a sebeurčení národů pro rozvoj přátelských vztahů mezi sebou, jakož i mezi všemi státy; připomínají rovněž význam odstranění jakékoli formy porušování této zásady.