Mše svatá

Tento text vznikal jako příprava na ministranské schůzky. Proto se může jevit jako přehnaně strukturovaný. Jde ale spíš od rychlý přehled mše svaté.

Úvod

Co je to mše svatá?

Na základě bible: 2 termíny:

Večeře Páně - 1 Kor 11,20

Učinění památky (memoriale, memorandum) na celé dílo spásy, zvláště na umučení a zmrtvýchvstání - z velikonočního ritu a eucharistické modlitby.

Druhý vatikánský koncil (SC 47) užívá také termín Velikonoční hostina, podobný večeři, který vyjadřuje více než bratrství. Obsahuje také obětní charakter a událost spásy.

Eucharistické slavení - eucaristew - poděkovat → děkovné slavení → vzdávání díků Bohu.

Eucharistická oběť - nekrvavé zpřítomnění Kristovy oběti na kříži

Kdy začíná a kdy končí mše svatá?

Začíná vstupním zpěvem a končí závěrečný požehnáním s propuštěním lidu.

Jaké jsou části mše svaté?

• vstupní obřady
• bohoslužba slova
• bohoslužba oběti
• závěrečné obřady

Účast na mši svaté

Neznamená jen fyzickou přítomnost, ale aktivní účast - i ministrant se aktivně účastní! Během mše svaté se ničím nezabavujeme, nemluvíme, nepřemýšlíme o jiných věcech. Nemodlíme se soukromé modlitby (růženec či jinou modlitbu, kterou máme rádi). Chováme se slušně a snažíme se soustředit na to, co se děje - ve mši svaté není nic, co by nebylo důležité.

Během mše svaté se soustředíme na:

• četbu Božího slova
• modlitby, které přednáší kněz - přednáší je nejen za sebe, ale také za nás
• odpovědi a na to, co dělají lidé - dialogy, zvolání atd.
• zpěv - velice důležitý při liturgii, slavnostnost
• gesta a držení těla - stání, sedění, klečení
• klid

Vstupní obřady

Smysl - vytvoření společenství, příprava na setkání s Pánem v jeho slově a oběti. Přicházíme z různých prostředí, s různou náladou, s různými problémy, radostmi, atd.

Máme se dobře naladit, nezůstat uzavření sami v sobě, ale tvořit společenství.

Proto chodíme na mši sv. včas, abychom se v klidu mohli připravit, vzbudit úmysl (děkovat či prosit za někoho), obléci se, nalistovat si zpěvník atd.

Při vstupu do kostela: kříž svěcenou vodou → křest, zbavení se Zlého; pokleknutí → úcta Pánu Ježíši přítomnému ve svatostánku. Obléci se + zkontrolovat se i se podívat na ostatní, jestli jsou upravení + učesat. Pak se utišit a připravit se na mši sv. modlitbou.

Průvod: turiferář + navikulář; krucifer mezi dvěma ceroferáři, ostatní ministranti, evangeliář, jáhni, kněží, hlavní celebrant.

Na začátku: turiferář a navikulář přistoupí k celebrantovi, ten nasype kadidlo, mlčky požehná.

Z čeho se skládají vstupní obřady?

• vstupní zpěv
• pozdrav
• úkon kajícnosti
• kyrie, eleison
• gloria
• kolekta - vstupní modlitba

Vstupní zpěv

Průvod jde k oltáři a zpívá se vstupní zpěv, ne předehra. Zpěv doprovází průvod. Průvod: chůze klidná, soustředěná, ne rychle ani pomalu, jistá... Kráčíme před Bohem, před jeho očima, proto uctivě a vědomě.

Zpěv utváří jednotu přítomných, uvádí do liturgické doby nebo svátku, který slavíme. Můžeme zpívat všichni, nebo střídavě se sborem (varhaníkem) - vstupní antifona. Pokud se nezpívá, má se číst vstupní antifona.

Pokleknutí, hluboká úklona oltáři. Kněží a jáhni políbení oltáře. Celebrant okouří oltář a kříž, pak jde k sedes.

Pozdrav

Znamení kříže a pozdravení věřících. Pozdrav je přirozeným začátkem jakéhokoliv setkání, vyjadřujeme tak vztah k druhým lidem a přejeme jim dobro (dobrý den, podání ruky atd.).

V kostele ale nejde o obyčejné shromáždění, ale o shromáždění ve jménu Ježíše Krista. Ježíš je přítomen ("kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já prostřed nich" Mt 18,20). Pozdrav kněze není jen pozdravení a touha po tom, aby byl Bůh s námi, ale ujištění, že Bůh je skutečně s námi. Kristus je přítomen v osobě kněze! Proto odpovídáme "I s tebou" - nejen odpověď knězi, ale také ujištění, že Pán je s ním.

Jsou čtyři, známe je nazpaměť a často o nich nepřemýšlíme:

· Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Svatého Ducha ať je s vámi se všemi (2 Kor 13,13 - zakončení listu).

· Milost a pokoj od Boha, našeho Otce, i od Pána Ježíše Krista ať je s vámi se všemi (sv. Pavel tak začíná většinu listů).

· Milost Ježíše Krista, našeho Pána, pro nás ...... (narozeného, ukřižovaného, vzkříšeného, oslaveného) ať je s vámi se všemi.

· Pán s vámi, biskup říká: Pokoj vám nebo Pokoj Kristův ať je s vámi (pozdrav zmrtvýchvstalého Ježíše Krista).

Pozdrav nám ukazují, že původcem milosti a pokoje je Trojjediný Bůh. A právě tuto milost přejeme i ostatním.

Po pozdravu může hlavní celebrant stručně uvést věřící do právě začínající liturgie. Toto uvedení ústí do úkonu kajícnosti.

Úkon kajícnosti

Příprava na setkání s Pánem, ruce pěkně sepjaté. Představte si, že jde na návštěvu k panu králi nebo k panu prezidentovi. Jistě jste upraveni, učesaní atd. Ježíš je vládce celého vesmíru, je více než nějaký král či prezident. Proto nestačí upravit jen vnějšek, ale taky vnitřek naší osoby.

Svátost smíření je vlastním místem odpuštění. Jistě ji všichni rádi slavíte. Bůh vám totiž ústy kněze odpouští hříchy!

Při úkonu kajícnosti činíme podobně vyznání hříchů, ale obecně, soukromě. Proto pak říkáme "má vina, má veliká vina..." Přitom se bijeme v prsa, což je výraz pokání! Nikde jinde při mši svaté toto gesto neděláme. Vyjadřujeme, že se chceme zlepšit, změnit k lepšímu.

Kněz pak naši modlitbu shrne: "Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného. Amen" (hebr.: ať se tak stane).

Vstupní modlitba (kolekta)

Poslední částí vstupních obřadů mše svaté je vstupní modlitba. Latinsky se této modlitbě říká kolekta. Je to první z tzv. prezidenciálních modliteb. Může ji přednášet pouze předsedající bohoslužby, ale my všichni si ji přisvojujeme tichým nasloucháním.

Po úvodní výzvě "Modleme se" následuje chvíle ticha, vhodná k tomu, abychom si uvědomili, před koho spolu s knězem předstupujeme, a abychom si připomněli své osobní úmysly, s nimiž se účastníme bohoslužby.

Ty pak celebrant "sesbírá" do oficiální liturgické modlitby z misálu.

Rozšířený závěr modlitby krásně podtrhuje, jakým směrem se ubírá křesťanská modlitba. Jejím adresátem je Bůh Otec, kterého vzýváme skrze jeho Syna v Duchu svatém.

• Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
• Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
• Neboť ty žiješ a kraluješ s Bohem Otce v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků.

Zvoláním "Amen" přijímá lid tuto modlitbu za své. Tím končí vstupní obřady a začíná bohoslužba slova.

Každý si můžeme v duchu říct: "Skrze tato slova, která pronáší kněz, jsem to já, kdo se jménem církve modlí; a je to církev, která se modlí v mém jménu."

Bohoslužba slova

Do bohoslužby slova nás uvádějí vstupní obřady.

Musíme přiznat, že v dějinách církve zažilo Písmo svaté v liturgii útlum. To bylo dáno především reformací a následným protestantismem, který uznává jen Písmo svaté, ale žádnou tradici. Bohužel tak bylo Písmo odsunuto na okraj zájmu. Ale na druhou stranu víme, že bylo v církvi vždy v úctě: "Církev vždy měla v úctě Boží Písmo jako samo Tělo Páně, vždyť - především v posvátné liturgii - nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla." (DV 21)

To, co dnes označujeme za bohoslužbu slova, je v hrubých rysech převzatá sobotní liturgie ze synagogy. Ta se skládá ze zpěvu žalmů, z prosebných modliteb, modliteb díkůvzdání a hlavně z pravidelného předčítání z Bible, uspořádaného podle přesně stanoveného cyklu. Není možné číst cokoliv, nač je právě ten den nálada. Věřící jsou v synagoze rozsazeni do půlkruhu či čtverce, takže se dívají na sebe navzájem. Ten, kdo vede shromáždění, sedí na čelném místě. Před shromážděním stojí pult, od něhož se předčítá, a na čestném místě vévodí schránka, ve které se uchovává Tóra. To potvrzuje i evangelium (Lk 4,16-20).

Vidíme i určitou posloupnost "důležitosti": čtení ze Starého zákona (předobraz), čtení z Nového zákona (naplnění Starého zákona) a evangelium (vrchol bohoslužby slova).

Boží slovo se čte vždy od ambonu.

Z čeho se skládá bohoslužba slova?

• První čtení
• Responsoriální žalm
• Druhé čtení
• Zpěv před evangeliem, Aleluja
• Evangelium
• Homilie (kázání, promluva)
• Credo (Věřím)
• Přímluvy

První čtení

Čte ho lektor nebo jiný pověřený věřící od ambonu. Po přečtení lekce nám lektor připomíná, že jsme slyšeli Boží slovo a my Bohu děkujeme za tento veliký dar. Naslouchání je náročné a únavné.

První čtení je obvykle ze Starého zákona. V době velikonoční se čtou skutky apoštolů.

Responsoriální žalm

Po prvním čtení přichází jakoby "oddech". Stále jsme ale omýváni Božím slovem. Žalmy patří mezi perly starozákonní literatury.

Žalm je vybrán tak, aby doplňoval čtení. Jeho poslech umožňuje prodlouženou meditaci nad vyslechnutým čtením a umožňuje na ni odpovědět modlitbou.

Tento žalm se nazývá responsoriální. Mezi jednotlivé verše žalmu se vkládá responsum (odpověď), kterou zpívá lid. Jestli má žalm splnit svou meditativní funkci, je bezpodmínečně nutné, aby byl zpíván. Vždyť touto formou byly žalmy přednášeny od doby svého vzniku. Krása melodie podtrhuje význam slov. Při pouhé četbě dojde k nešťastnému nakumulování čtení po sobě, kdy není v lidských silách na všechno se pozorně soustředit.

Druhé čtení

Vždy se čte novozákonní úryvek (ne evangelium).

Zpěv před evangeliem, Aleluja

Po druhém čtení následuje opět zpěv. Na rozdíl od žalmu, který rozvíjel myšlenku předchozího čtení, má nás tento zpěv připravit na evangelium. Tento zpěv doprovází přípravu na evangelium a průvod s evangeliářem k ambonu.

V lekcionáři je vždy uveden a tvoří ho ústřední myšlenka evangelia, která je zarámována slůvkem Aleluja. Aleluja je zpěv, a proto se má zpívat. Pokud se nezpívá, verš ne nečte!

Pro svůj velikonoční charakter se tento zpěv zpívá ve stoje. Pouze v době postní se nezpívá Aleluja, ale Chvála Tobě, Kriste, králi věčné slávy.

Je možné nahradit alelujový zpěv nějakou vhodnou písní, která připraví shromáždění ke slyšení evangelia.

Evangelium

Evangelium je vrchol bohoslužby slova, je mu dávána největší pozornost a úcta. Sám Ježíš hovoří ke své církvi. Shromáždění povstává, aby projevilo úctu vzkříšenému Pánu. To může být umocněno slavnostním přenesením evangeliáře z oltáře na ambon. Četba evangelia přísluší jáhnovi. Pokud není přítomen, čte je kněz.

Ten, kdo přednáší evangelium, se modlí přípravnou modlitbu: "Očisť mi srdce i ústa, Bože, abych dobře zvěstoval tvé evangelium", nebo jáhen si vyžádá od hlavního celebranta požehnání. V průvodu k ambonu mohou být neseny svíce a kadidlo. Předčítající označuje knihu evangelií i sebe sama znamením kříže. I věřící dělají znamení tří malých křížů na čele, ústech a hrudi, protože mu chceme porozumět, chceme ho hlásat druhým a milovat ho celou svou bytostí. Při čtení úryvku evangelia stojíme. Dáváme tím najevo jednak úctu slovům samotného Krista a jednak svou připravenost vykročit a uvádět jeho slova ve skutek.

Užívá-li se kadidla, evangeliář je okouřen. Po přečtení úryvku ten, kdo četl, evangeliář políbí a potichu se modlí: "Radostná Boží zvěst ať nás osvobodí od hříchů." Zbožné a uctivé naslouchání Kristu v evangeliu je prostředkem k odpuštění našich lehkých hříchů.

Homilie (kázání, promluva)

Při homilii kněz nebo jáhen (nikdo jiný nemá pověření církví) vykládá vyslechnuté posvátné texty. Má pomoci posluchačům k lepšímu pochopení slyšeného Božího slova a k jeho uvedení do života. Patří mezi nejstarší prvky bohoslužby. O nedělích a zasvěcených svátcích se kázání nesmí vynechat. V ostatní dny je vřele doporučována, zvláště ve všední dny doby adventní a postní. Promluva není ani odborná přednáška ani "rozplizlé žvanění".

Credo

O nedělích a slavnostech na Boží slovo, vyložené v homilii, odpovídáme vyznáním víry (credo, z lat. cor dare - dát srdce). Dáváme Bohu svoje srdce, naši ochotu zachovávat jeho slovo.

Jeho formulace je starobylá, schválená prvními církevními koncily. Známe dvojí formu. Kratší Věřím v Boha se nazývá apoštolské, poněvadž má svoje počátky v apoštolské době. Setkáváme se s ním už ve 2. století. Delší vyznání, které běžně recituje při mši, je rozšířenou podobou toho prvního, jak bylo odsouhlaseno na dvou prvních ekumenických koncilech v Niceji (325) a Cařihradě (381).

Krédo je vyjádřením jednoty společenství i jednoty s celou katolickou církví. Zároveň je znamením naděje ve sjednocení všech křesťanů, kteří týmž křtem přijali stejnou víru. Při bohoslužbách je možné recitovat jak první, tak druhou formu kréda.

Je dobré si všimnout, že krédo se říká v první osobě jednotného čísla. Já věřím. Nemůžeme se tedy schovávat za druhého. Jedná se sice o vyznání víry církve, ale na každém z nás je, abychom ji přijali a vyznali osobně, sami za sebe.

Přímluvy

Bohoslužbu slova uzavírají přímluvy neboli modlitba věřících. Přímluvy jsou povinné o nedělích a slavnostech, doporučují se každou mši svatou.

Přímluvy čte za celé společenství jáhen. Někteří namítají, že přednášení předem připravených, obecných úmyslů příliš nesplňuje tuto úlohu. Je vhodné, aby přímluvy přenášeli samotní věřící. Náplní přímluvné modlitby jsou prosby za druhé lidi. Proto v přímluvě musí být obsaženo za koho a za co se modlíme!

Naše modlitba se rozšiřuje za obzor našich těsných srdcí, přimlouváme se za ostatní lidi, ba za celý svět. Kněz tuto modlitbu pouze zahajuje a uzavírá.

V přímluvách se doporučuje pamatovat na církev, svět, trpící a na potřeby místního společenství.

Na pronesené úmysly reagují věřící společným zvoláním, např. "Prosíme, tě vyslyš nás" nebo chvilkou tiché modlitby. V liturgii se nám dochovaly starobylé přímluvné modlitby, které se používají při velkopátečních obřadech.

Bohoslužba oběti

Pro tuto část mše svaté kněz mění své místo. Nebude teď důležitý ambon jako při čtení z Písma svatého ani sedes. Kněz přichází k oltáři.

Z čeho se skládá bohoslužba slova?

• Příprava oltáře a darů
• Modlitba nad dary
• Eucharistická modlitba
• dialog před prefací
• preface
• zpěv Svatý
• anafora, eucharistická modlitba
• epikleze
• zpráva o ustanovení a konsekrační slova
• anamneze
• doxologie + amen
• Obřad svatého přijímání
• Otče náš
• embolismus
• doxologie
• pozdravení pokoje
• lámání chleba + Beránku Boží
• pozdvihování
• přijímání
• Modlitba po svatém přijímání

Příprava oltáře a darů

Oltář je potřeba připravit. Žádná příprava se nedělá během přímluv! Ministranti donesou kalich. Dále se musí rozprostřít čtvercový korporál, kalich se postaví na korporál spolu s purifikatoriem a pala se položí vedle korporálu. Dále se připraví mikrofon a misál, který otevřeme na Modlitbě nad dary.

Oltář je znamením Krista, a proto k němu máme náležitou úctu. Proto se, když kolem něj procházíme, ukláníme (na rozdíl od svatostánku, kde poklekáme).

Obětním průvodem s přinášením darů začíná bohoslužba oběti. Přinášíme jednak věci nutné k oběti - chléb, víno (nejběžnější jídlo a nápoj v Ježíšově době) a vodu, jednak další dary, věcné nebo finanční, pro potřeby církve. Vše, co se přinese k oltáři, má být využito k potřebám liturgie nebo k potřebám bližních (donést např. věci pro bezdomovce a pak je dát charitě atd.). Dary jsou symbolickým vyjádřením celého shromáždění, které se sjednocuje s Kristovou obětí.

Při obětním průvodu mají věřící stát a v myšlenkách obětované dary doprovázet. Každý také v tuto chvíli předkládáme Bohu v duchu oběť sebe sama, prosíme, aby nás proměnil.

Kněz pozdvihuje obětní dary nad oltářem (před tím nalije do kalicha trochu vody, na připomenutí Kristovy smrti na kříži, kdy z probodeného boku vytryskla krev a voda), a nabízí je tak jménem všech Bohu. Říká přitom potichu nebo nahlas slova: "Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb (víno), které ti přinášíme. Je to plod země (révy) a plod lidské práce a stane se nám chlebem věčného života (nápojem duchovním)." Potom se kněz na znamení pokory skloní a potichu říká: "S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: Ať se dnes staneme obětí, která se ti zalíbí." Ministrant mu lije na ruce vodu a kněz při tom říká: "Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od hříchu." Říká tato slova potichu, sám za sebe, vědom si své nehodnosti podílet se na kněžství Kristově. Nakonec vyzve lid, aby se připojil k právě slavené oběti, protože každý pokřtěný má účast na Kristově kněžství.

Modlitba nad dary

Doteď se kněz modlil potichu. Modlitbu nad dary pronáší nahlas. Modlitba rozvíjí téma dne (na Východě je stále stejná).

Eucharistická modlitba

Mše svatá nyní vrcholí v eucharistické modlitbě. Té se někdy také říká kánon, nebo anafora ("přinést k obětování"). Eucharistická modlitba není pouhou modlitbou, pouhou "obětí chvály", ale je to aktualizace skutečnosti: Kristovy velikonoční oběti.

Římská liturgie znala pouze jedinou eucharistickou modlitbu, tzv. římský kánon (ze 4. až 6. stol). Během liturgické reformy II. vatikánského koncilu se rozhodl se papež Pavel VI., aby byly vytvořeny další eucharistické modlitby pro římský kánon.

Možná se nám bude zdát rozdělení eucharistické modlitby velmi složité, ale zkusíme se podívat na jednotlivé části a uvědomit si, jak jednoduchými formulacemi jsou jednotlivé části vyjádřeny.

• Dialog před prefací

Dialogem před prefací začíná eucharistická modlitba. Dialog kněze a lidu naznačuje, o co půjde.

Kněz vede dialog s věřícími: "Vzhůru srdce". Srdce je zde chápáno jako nejvnitřnější střed člověka, co člověka utváří, místo setkání s Bohem. Věřící mají povznést celou svou bytost od věcí tohoto světa k Bohu, neboť nastává nejsvětější chvíle mše svaté.

Lid odpovídá: "Máme je u Pána" (lépe přeloženo: "Pozvedáme je k Pánu"). Toto povznesení se nad stvořený svět ke Kristu není jen záležitostí bohoslužby oběti, ale celého našeho života. Jsme u Krista, protože on předkládá naši oběť Otci a nám dává jeho milost.

Kněz: "Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci". Eucharistie znamená "díkůvzdání", což je správný postoj tvora ke Stvořiteli. Jako adoptované Boží děti mu smíme přinášet tak cennou a svatou oběť jeho vlastního Syna.

Lid s tímto souhlasí: "Je to důstojné a spravedlivé". Vzdávat díky Bohu Otci je důstojné našeho Stvořitele a spravedlivé z naší strany, neboť našimi díky dáváme Bohu to, co mu patří.

• Preface

Po dialogu následuje preface (lat. praefatio - příprava, úkon před něčím).

Preface stejně jako vstupní modlitba, modlitba nad dary a závěrečná modlitba vyjadřuje svým obsahem zaměření liturgické doby nebo slavnosti. Vývoj preface je velmi dlouhý. Navazuje na židovské modlitby.

Smyslem této modlitby je spojení celého shromáždění věřících s Kristem ve vyznávání velikých činů Božích. Jde tedy o oslavný hymnus nebeskému Otci, ve kterém mu děkujeme za velká díla k naší spáse, což vede k díkům.

Lid děkuje ústy celebranta a odpovídá chvalozpěvem Svatý (jímž preface končí). Kromě andělů jsme jediní tvorové, kteří jsou schopni uznat a vyznat Boží svatost, že je Bůh nekonečně dokonalý.

• Zpěv Svatý

Shromáždění se připojuje k nebeským zástupům a společně volá "Svatý". "Pán Bůh zástupů", termín, kterým se vyjadřují zástupy vítězné církve a andělů.

Hosana je pořečtěné hebrejské zvolání "hoši annah", které bychom mohli překládat jako "zachovej nás" nebo "ať žije". Volání se vztahovalo na Boha, který měl dát šťastný prospěch. Je to postoj bázně před Bohem a vyznáním úplné závislosti na něm.

Jako kdysi vítali židé Ježíše, který jel na oslátku do Jeruzaléma, tak i my vítáme Ježíše, který brzy přijde na oltář: "Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Hosana na výsostech."

Svatý si můžeme rozdělit do následujícího schématu: Jako klanění, okouzlení, zvolání, požehnání a konečného zvolání.

• Anafora (eucharistická modlitba)

Po chvalozpěvu "Svatý" kněz vybere v misálu některou ze schválených eucharistických modliteb (anafor):

• První: Římský kánon, obsahuje dvojí výčet jmen světců, původně jediná anafora
• Druhá: nejstarší, nejkratší (otázka je, jestli je úplná)
• Třetí: poměrně krátká, může se vložit jméno světce
• Čtvrtá: druhá nejstarší, má neoddělitelnou prefaci, a tak se nemůže použít vždy
• nebo jinou.

• Epikleze

Eucharistická modlitba pokračuje v epiklezi. Epikleze je slovo řeckého původu a znamená "svolávat". Kněz vzývá Ducha svatého, aby posvětil přinesené dary a proměnil je v Tělo a Krev Krista, a za duchovní prospěch těch, kteří je přijmou ve svatém přijímání, aby byli jedno tělo a jeden Duch. Gesto, které doprovází slova první epikleze je vztažení rukou.

• Zpráva o ustanovení a konsekrační slova

Tato zpráva je nejstarší a nejpodstatnější jádro celé eucharistické modlitby. Kristus při poslední večeři obětovat své tělo a svou krev pod způsobami chleba a vína, které pak dal apoštolům k jídlu a k pití. Udělal to určitými slovy a úkony a dal jim příkaz, aby to nepřetržitě konali také tak[1]. Až dodnes biskup nebo kněz zastupuje Krista, tzn. ústy kněze mluví Kristus, úkony kněze koná Kristus. Vše se děje díky působení Ducha svatého, tak se z chleba stává Kristovo tělo a Kristova krev.

V přírodě se setkáváme se změnou vlastností, ale podstata je stejná: mění se barva, velikost, tvar, ale věc je pořád tím, čím je.

Ve mši svaté se mění podstata, ale vlastnosti zůstávají: po proměnění už se nejedná o chléb a víno, ale o živého Krista. Při proměnění tedy nedochází k nějaké chemické proměně, ale k proměně podstaty. Nemění se tedy nic vnějškově, způsoby zůstávají stejné. (i když látka, materie, také může ovlivnit reálnou přítomnost, např. když víno zoctovatí, pak už se nejedná o Kristovu krev).

Kristus vykonal svou oběť jednou pro vždy. Při mši svaté nekonáme novou oběť, ale zpřítomňujeme to, co se stalo na Golgotě, tedy oběť na kříži. Toto zpřítomnění se koná nekrvavým způsobem pomocí chleba a vína.

Po proměnění kněz pozvedá Kristovo tělo a krev, což nám připomíná Kristova slova: A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě (J 12,32).

Po pozdvihování vyzve kněz lid, aby všichni vyznali tajemství víry. Jedná se o velmi citlivé vyznání. Lid říká nebo zpívá tzv. aklamaci, což je zvolání lidu, např.: "Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste." Pokud je to možné, má se tajemství víry zpívat. Toto zvolání nás má také uvést do Boží reality: uvědomění si smrti a zmrtvýchvstání Krista a očekávání Kristova příchodu na konci časů.

• Anamnéze

Anamnéze neboli připomínka či vzpomínka. Během anamnéze vzpomínáme na Kristovo utrpení (obětní modlitba), vzkříšení a nanebevstoupení. Oběť, kterou právě kněz zpřítomnil, a také sami sebe nyní podáváme Bohu Otci a prosíme o plody z této oběti v prosbách za církev, za sebe, za živé i mrtvé.

Prosby nám připomínají, že oběť se slaví ve společenství s celou církví, jak nebeskou, tak pozemskou. Prosíme, abychom dosáhli nebeské slávy jako Panna Maria, apoštolové, mučedníci a další svatí a také si připomínáme si církev na zemi, když výslovně prosíme za papeže a místního biskupa a všechen Boží lid. V různých eucharistických modlitbách prosíme za různé potřeby, nikdy nechybí prosba za spásu. Dále prosíme za zemřelé s nadějí, že se s nimi jednou setkáme u Boha. Můžeme zde myslet i na duše v očistci.

• Doxologie

Eucharistická modlitba končí doxologií. Slovo doxa znamená řecky chvála, sláva, úct. Slovo doxologie můžeme přeložit jako chvalořeč. Kněz pozdvihuje Kristovo tělo a jeho krev nad oltářem a všichni lidé vzdávají Bohu díky za to, co pro nás v Kristu vykonal.

Doxologie končí hlasitým "amen", které je nejdůležitější v celé mši svaté, protože se s ním vyjadřuje hluboké tajemství naší víry a lid se tak připojí k tajemství, které kněz zpřítomnil na oltáři. Pokud je to možné, má být toto amen zpíváno, aby se podtrhnul jeho slavností ráz.

Obřad svatého přijímání

Eucharistie je jednak znovuzpřítomněním Kristovy oběti a jednak hostinou. Pán ustanovil tuto svátost, aby mohl splnit svá slova: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má v sobě život. Já ho vzkřísím v poslední den."

• Otče náš

Obřad přijímání začíná modlitbou Páně. Modlitba, kterou se modlíme při mši svaté, je převzata z evangelia podle Matouše.

V Ježíšových ústech zaznívá slovo "otec" mnohokrát. Jen v Novém jich zákoně napočítáme kolem sto sedmdesáti. Srdcem modlitby je samotné oslovení: "Otče náš."

Pak si uvědomujeme, že tělo a krev Krista není jen nějaký duchovní bonbónek, ale skutečný pokrm pro naši pozemskou pouť.

Do mešní liturgie patří nejspíše pro slova "chléb náš vezdejší" a "odpusť nám naše viny". Odpuštění a smíření s Bohem a ostatními věřícími je bezpodmínečná podmínka pro účast na eucharistickém stole.

Velmi často se tento vykládal a komentoval.[2]

• embolismus

Embolismus je latinské slovo odvozené z řeckého slovesa emballein, což znamená zařadit, včlenit, vsunout. Jde o modlitbu, která přejímá a rozvíjí modlitbu předcházející. Embolismus nalezneme i po modlitbě Otče náš, kdy se rozvíjí poslední žádost "ale zbav nás od zlého", a vyprošuje, aby celé společenství věřících bylo zbaveno moci zla. Dále vyznáváme svou neschopnost zbavit se hříchu bez Boží pomoci a prosbu, abychom s nadějí očekávali druhý příchod Ježíše Krista.

Kněz se tedy modlí: "Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám: ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista".

• doxologie

Na výzvu kněze lid reaguje doxologií. Slovo doxa znamená řecky chvála, sláva, úct. Slovo doxologie můžeme přeložit jako chvalořeč.

Lid zvolá: Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.

• pozdravení pokoje

Přijímání eucharistického Krista vytváří a sjednocuje církev. Jednota věřících je nyní viditelně vyjádřena pozdravením pokoje. Pozdravením pokoje tedy církev vyprošuje pokoj a jednotu pro sebe a pro celou lidskou rodinu, a věřící tak vyjadřují církevní společenství a vzájemnou lásku, dříve než přijmou svátost.

Hebrejské "šalom", pokoj, vyjadřuje souhrn veškerého blaha. Pokoj je darem Božím. A při mši svaté vlastně jeden druhému předáváme tento Boží dar. Je to gesto hlubokého společenství s Kristem a jednoty Božích dětí shromážděných kolem jednoho stolu.

Dříve šlo o políbení, od 13. století si věřící posílali tabulku se slovy Písma o pokoji, kterou každý políbil a poslal dál. Jinde tabulku nahrazoval relikviář s ostatky světce nebo kříž. Dnes si po výzvě kněze podáváme ruce s přáním pokoje: "Pokoj s tebou". Náš pozdrav má být pravdivý, má vycházet z našeho srdce.

• lámání chleba + Beránku Boží

Každé hebrejské jídlo začínalo požehnáním, rozlámáním chleba a podáním stolovníkům. Lámání chleba patří i mezi čtyři "instituční" eucharistické akty ("vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho" Mk 14, 22). Po díkůčinění lámal chléb sám Ježíš, aby nasytil hladovějící[3], ale je také jeden ze znaků, podle kterého se poznala křesťanská komunita[4]. Je to samotný Kristus, kdo láme chléb tak, jako kdysi.

Základní interpretace lámání eucharistického chleba je dvojí: jednak naznačení Ježíšovy smrti, jednak projev sounáležitosti, ochoty se dělit.

Zpěv Beránku Boží doprovází lámání chleba. Tento zpěv byl zaveden do římské liturgie až ke konci 7. století a to spíše z technických důvodů, aby nebyl zbytečně klid, ale má i svůj symbolický význam. Obřad lámání chleba býval poměrně dlouhý a papež Sergius, který pocházel ze Sýrie, jej nechal doprovázet zpěvem "Beránku Boží", protože v syrské církvi byl Chléb označován jako Beránek a tento zpěv se tam užíval běžně. Zpěv obsahující prosbu o slitování se opakoval, dokud všechen eucharistický chléb nebyl nalámán. Tento zpěv má tedy charakter litanie, to znamená, že se opakují invokace, zvolání. Na přelomu 10. a 11. století se poslední invokace změnila na "daruj nám pokoj" (eschatologický pokoj). Od 12. století, kdy už se lámala pouze jedna hostie, neboť nebylo lámat pro koho (přijímal obvykle pouze předsedající) se začal Agnus zpívat pouze třikrát.

Můžeme zde také vidět označení Krista jako Beránka, což je zakotveno v Bibli[5]. Eucharistický chléb zpřítomňuje Ježíše Krista - Beránka daného/dávajícího se jako smírná oběť za celý svět.

Když kněz rozláme chléb, vpustí část hostie do kalicha a říká: "Svátost Kristova těla a jeho krve ať nám slouží k životu věčnému". Naznačuje se tím jednota těla a krve Páně v díle spásy. Smíšenízpůsob je tedy symbolem Kristova zmrtvýchvstání. Podobně jako je oddělené proměnění Kristova těla a krve symbolem Kristovy smrti (v obou způsobách je plně přítomen). Dříve šlo o úkon praktický: z papežské mše byla jáhnem část proměněné hostie nesena do všech okolních kostelů. Lid v usebrání vyznává vlastní nehodnost přijmout tak vznešený dar.

• pozdvihování

Poté kněz pozvedá Chléb se slovy: "Hle, Beránek Boží..." To pochází z 16. století. Máme si uvědomit, že Ježíš zemřel i za naše hříchy. Jsme šťastni, že můžeme přijímat Krista ve svatém přijímání. Ihned si však uvědomujeme svou nehodnost a říkáme: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel. Ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena."

• přijímání

Nezaslouženost - nikdo z nás si nezaslouží přijímat svátost eucharistie, ale Ježíš nás k tomu vybízí. Ježíš nás uschopňuje k přijímání tím, že svým slovem uzdravuje naši duši. Nemocí duše je hřích. Důležitá je úcta, jakou přistupujeme ke sv. přijímání. Není to jen ze zvyku? Uvědomujeme si svou nehodnost i sílu Božího slova, které může uzdravit naši duši? Kolik Božích slov slyšíme při mši svaté - jsme pro ně dobrou půdou?

Vytváření a sjednocení církve - přijímání jednoho eucharistického Krista vytváří a sjednocuje církev. Je viditelně zřejmé, že všichni jíme z jednoho chleba.

Když kněz přijímá svátostný pokrm, začíná se zpívat zpěv k přijímání, který doprovází věřící na jejich cestě vstříc Kristu.

Zvyk, že věřící přijímají pouze pod jednou způsobou, sahá do 12. stol. Příčin bylo mnoho, například motivy řádu praktického (hygienické důvody, velká shromáždění, rozvleklost obřadu) či řádu teologického (problémy spojené s reálnou přítomností). Od 15. stol. věřící přijímají výhradně Tělo Kristovo[6].

Je samozřejmě nejlepší, aby všichni, kdo se účastní slavení mše svaté a splňují potřebné podmínky, v ní přistoupili k svatému přijímání.

Zpěv k přijímání patří do skupiny procesuálních zpěvů[7]. Posláním zpěvu k přijímání je vyjádřit jednotou hlasů duchovní jednotu přijímajících, ukázat radost srdce a zdůraznit "charakter společenství" průvodu přistupujících k přijetí Těla Páně. Zpěv pokračuje během přijímání věřících. Věřící by neměli zarytě mlčet, ale měli by zpívat zpěv radosti z daru, který se nabízí a který přijímají. Posvátné ticho a usebrání je společné poté, co skončí rozdělování sv. přijímání.

Po přijímání se také čistí nádoby, v nichž byla eucharistie - tedy paténa/miska a kalich. Pokud je přítomen jáhen či akolyta, nádoby čistí on, jinak je čistí kněz. Nádoby se purifikují u bočního stolku (abaku), případně na rohu oltáře. V některých situacích je vhodnější vyčistit nádoby až po mši svaté.

Svaté přijímání je neuvěřitelná věc! Aby je člověk mohl docenit, je třeba zůstat ještě chvíli v modlitbě, setrvávat se svým Pánem, chválit ho, hřát se v jeho blízkosti. Proto když kněz dokončí rozdílení svatého přijímání, posadí se a celé shromáždění setrvá v chvíli posvátného ticha nebo může zazpívat žalm nebo jinou píseň chvály nebo hymnus.

Modlitba po svatém přijímání

Ticho končí modlitbou předsedajícího. Je to modlitba díkůvzdání za obdržené dary. V modlitbě po přijímání prosí kněz jménem celého shromáždění za užitek z právě slavené eucharistie.

[1] Jak Kristus ustanovil svátost eucharistie, nás informují čtyři novozákonní texty (ČEP):

• 1 Kor 11,23-26: Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: " Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku." Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.
• Lk 22,15-20: Řekl jim: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím." Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží." Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."
• Mk 14,22-25: Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: "Vezměte, toto jest mé tělo." Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé. Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Božím království."
• Mt 26,26-29: Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo." Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce."
• Další texty s podobnou tématikou: J 6,51-57; Lk 24,13-35; 1 Kor 10,14-22.

[2] Výklady této modlitby obsahují již od počátků křesťanství základní uvedení do modlitby. Neexistuje významnější křesťanský autor, který by o Otčenáši nesepsal alespoň pár poznámek. Následující je stručně komentář Jana Zlatoústého:

• Oslovení Otče náš, který jsi v nebesích - ukazuje na skutky, které Bůh pro nás vykonal (přijetí do jeho rodiny); vede nás k modlitbě ne jako individualisty, ale společně s ostatními a za druhé (náš); zaměřuje pozornost toho, kdo se modlí, vzhůru, k nebeským příbytkům (který jsi v nebesích).
• posvěť se jméno tvé ... je zde vyjádřeno naše odhodlání žít svým životem Bohu ke chvále, aby jeho sláva byla viditelná ve světě (tento výklad je v souladu se slovy v Mt 5,16: Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích); tato touha oslavit Boha je vyřčena dříve, než jakákoli jiná prosba;
• přijď království tvé - vyjadřuje srdce člověka osvobozeného od věcí zde na zemi a toužícího po věcech, které mají přijít (podobně jak vyjádřil apoštol Pavel o těch, kteří už okusili z darů Ducha, ale dále sténají ve svém nitru a očekávají přijetí za syny, vykoupení ... Ř 8,23).
• buď vůle tvá jako v nebi, tak na zemi - ochota uskutečňovat nebe už zde na zemi, tj. mluvit a dělat vše, jako bychom byli už v nebi; stejně jako andělé v nebi nejsou částečně poslušní a částečně neposlušní, ale ve všem jsou oddáni Bohu, tak i lidé nemají činit Boží vůli jen napůl, ale ve všech věcech.
• chléb náš vezdejší dej nám dnes - v předchozích prosbách bylo zaměření na dokonalé chování, nyní se jedná o prosbu o tělesné věci; ale i v ní je duchovní rozměr, protože je to prosba nikoli o bohatství, ani o pohodlný život nebo drahé šaty, ale jen o chléb na tento den (bez starosti o zítřek (Mt 6,34)). Ve slovech dej nám dnes je ještě jednou vidět zájem na tom, abychom starost o zítřejší den svěřili jemu.
• odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům - i křesťané by měli dále vyznávat své hříchy a činit pokání (tato modlitba je určena křesťanům, vždyť nezasvěcení nemohou oslovovovat Boha Otče); připomínka našich bezprostředních hříchů nás má vést k poctivosti; výzva odpustit nás má osvobodit od mstivého hněvu vůči druhým.
• neuveď nás v pokušení, ale chraň nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva. Amen. - Zlo není součástí přirozených věcí, ale součástí věcí přidaných naší volbou. Současně ale prosba o vysvobození od zlého ukazuje, že hlavním původcem a příčinou všech zlých věcí je Ďábel. Závěrečná doxologie však připomíná Krále, který je mocnější než kdokoli jiný: Neboť tvé je království i moc i sláva navěky (Bůh se s Ďáblem o království nedělí, má větší moc; i když jsou naše slabosti rozmanité, Boží moc je schopná dokončit vše dobré i v nás samotných; Bůh nás nejen může uchránit od nebezpečí, ale je schopen nás učinit slavnými, neboť jeho sláva je bez hranic).

[3] Mk 6,41: "A vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dával učedníkům, aby jim je předkládali", Mk 14,22: "Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: «Vezměte. To je mé tělo»", a mnoho dalších míst v Bibli.

[4] Sk 2,46: "Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce", Sk 20,11: Pavel "Potom zase šel nahoru, lámal chléb a pojedl. Mluvil ještě dlouho až do svítání a pak odešel".

[5] Iz 53,7: "Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel", J 1,29.36: "Na druhý den (Jan) viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: «Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa; Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: «Hle, beránek Boží»", Zj 19.

[6] A Kostnický koncil (1415) zakazuje kněžím pod trestem exkomunikace udělovat věřícím přijímání pod obojí způsobou. Tridentský koncil stanovuje doktrinální principy, které mají regulovat tuto otázku a zanechávají kompetenci udílet "pod obojí" papežské autoritě. Reforma II. vatikánského koncilu znovu umožnila věřícím přistupovat ke kalichu.

[7] Dosvědčují ho prameny již ze 3. stol. Ve 4. stol. se nachází ve formě responsoriálního zpěvu. Ať už na východě, tak i na západě je předmětem mnohých svědectví užívání žalmu 34 (33). 

Závěrečné obřady

Na rozdíl od vstupních obřadů jsou stručné.

Z čeho se skládá bohoslužba slova?

• Oznámení
• Požehnání
• Propuštění
• Uctění oltáře
• Liturgický průvod

Oznámení (ohlášky)

Nemusí být při každé mši svaté. Většinou jsou pouze o nedělích. Jedná se o stručné informace pro farnost a věřící. Mají se stát mostem mezi svátečním společenstvím u oltáře a dalším životem obce věřících v příštích dnech. Liturgie vždycky souvisí s životem.

Požehnání

Mše svatá je uzavřena požehnáním neboli prosbou, aby Bůh dával svou milost a své dobro všem přítomným i jejich blízkým. Děje buď jednoduše nebo trojdílnou slavnostní formou (při slavnostech nebo jiných vhodných příležitostech).

Kněz naposledy zdraví shromáždění obvyklým způsobem "Pán s vámi" a všichni věřící ve stoje přijímají požehnání, které kněz vyprošuje.

Znamení kříže na začátku, před evangeliem a na konci mše svaté mají svůj smysl a neměli bychom ho opomíjet. Jsou ale také dostatečné k dobrému slavení Kristovy oběti a těžko budeme zbožnější, když si ještě soukromě přidáme "nějaký ten křížek", jak občas u někoho vídáme třeba před svatým přijímáním.

Propuštění

Po požehnání následuje propuštění celého shromáždění jáhnem ("jděte ve jménu Páně"). Pokud není jáhen, propouští kněz. Lid se má vrátit ke svému dobrému dílu, s chválou a dobrořečením Pánu. Jinými slovy jsme vybídnuti k tomu, abychom to, co jsme při mši svaté získali, nesli do svého okolí, protože jsme jako novodobí apoštolové vysláni Ježíšem do světa.

"Jděte ve jménu Páně" se latinsky řekne: "Ite missa est" a z tohoto latinského spojení se postupně vyvinulo naše slovo "mše".

Uctění oltáře

Kněz políbí oltář, pozdraví ho i s ministranty úklonou (nikoliv pokleknutím), poté všichni pokleknou před svatostánkem (pokud je v presbytáři), kde přebývá živý Kristus a už se znovu neukláníme, protože se ukláníme před oltářem, ne před svatostánkem.

Liturgický průvod

Po uctění oltáře (a případným pokleknutím před svatostánkem) kněz spolu s asistencí odejde do sakristie.

Lid zpívá vestoje a vyprovází tak liturgický průvod. Mše svatá nekončí dříve, než se dozpívá závěrečná píseň, která doprovází odchod kněze a ministrantů.

Závěrečné obřady odpadají, pokud na mši bezprostředně navazuje jiná liturgie, např. pohřeb, svátostné požehnání.

Věřící mohou ještě chvíli setrvat v díkůčinění, leckde je zvykem společná modlitba po mši svaté.

První Ježíšovi učedníci měli ve zvyku po skončení eucharistie pokračovat společným pohoštěním, které nazývali agapé. Tedy stejným termínem, jak se v řečtině označuje láska. Společenství lásky vytvořené při modlitbě a slavení tajemství eucharistie dále pokračovalo v bratrském společenství u stolu. V některých farnostech se o to pokoušejí i dnes, když třeba ti, kdo mají zájem, posedí u šálku kávy nebo čaje ve farním sále. Určitě je dobrou známkou, když se věřící z kostela nerozutečou hned do svých domovů, ale vytvářejí hloučky před kostelem, v nichž se beseduje, plánuje, sdílejí zážitky i probírá slyšené Boží slovo.