Svatí zábřežští mučeníci: 

Prosper, Regius, Aurelius a Fortunatus

Nedávno jsem se se zájmem začetl do Pamětní knihy, kterou vedl mezi lety 1870 a 1883 první zábřežský farář P. Josef Bilčík a o jejíž vydání se zasloužil Petr Přendík, kronikář městského obvodu Ostrava-Jih. Na jednom místě této kroniky P. Josef zmiňuje portatile neboli schránku s ostatky mučedníků. Hovoří o dvou portatile. Jedna se nachází v hlavním oltáři, druhá se nacházela v bočním oltáři sv. Jana Nepomuckého. V hlavním oltáři jsou uloženy ostatky svatých mučedníků Prospera, Regia a Aurelia, jež tam byly vloženy roku 1858. Boční oltář uchovával ostatky Fortunata, Regia a Aurelia od roku 1850. Trošku se mi zdá podezřelé, že jediný rozdíl je mezi Fortunatem a Prosperem. Jedná se totiž o jména, která by mohla být v latině považována za synonyma. Nicméně o světcích obou jmen známe pár informací, a tak předpokládejme, že ti, kdo uložili ostatky do obou zmiňovaných oltářů, vše přesně zapsali.

Nejdříve bych si dovolil napsat pár řádků o pohřbívání v antickém Římě, a poté o přenášení ostatků svatých mučedníků do Města a o rozšíření tohoto zvyku v celém křesťanském světě.

Praenomen, nomen, cognomen

Všichni svobodní občané Římské říše, ať do tohoto stavu narození nebo zproštění otroctví, užívali jméno, které se skládalo ze tří částí: praenomen, nomen (gentile) a cognomen. Jako příklad si představíme Marca Tullia Cicerona. Praenomen je křestní jméno, které dítěti dávali rodiče v den jeho narození. Takových jmen bylo velmi málo, a proto se často psala iniciálou (Marcus, M.). Prvorození synové jedné rodiny dostávali zpravidla stejné jméno. Nomen (gentile) je rodové jméno, které odpovídá našemu příjmení a dědilo se po otci. Jednalo se tedy o přídavné jméno, které napovídalo prastarý původ rodiny a pochopitelně napomáhalo lepšímu společenskému postavení jeho nositeli (Tullius, čili z Tullova rodu, Tullův). A nakonec cognomen, což je přídomek či přezdívka (Cicero, přezdívka odvozená od latinského slova cicer, které v překladu znamená cizrna). Postupem času bylo přejímáno potomky a stalo se vlastně druhým příjmením, které sloužilo k přesnému určení jednotlivých větví rodu.

Ženy praenomen neměly a často byly volány nomen, tedy názvem rodu (příjmením), k němuž náležely, v ženské formě. Toto nomen se někdy zdrobňovalo. Např. dcera Marca Tullia Cicerona se jmenovala Tullia, ale říkalo se jí také Tulliola (Tulinka). Stejně tak i otroci měli pouze nomen. Pokud se stali svobodnými římskými občany, přijali cognomen a často také praenomen svým bývalých pánů.

Díky jménům jsou dodnes starověcí Římané poměrně snadno rozpoznatelní. Jinak je tomu ale u starých křesťanů. Ti se totiž považovali za bratry a sestry, a proto se rozhodli vyrývat na náhrobky jen jedno jméno, to křestní. Krásná myšlenka, kterou "ocení" především historikové. Rozluštit totiž po mnoha staletích kdo je kdo, je nadlidský úkol. Proto se v následujících řádcích, kde budeme hovořit o "zábřežských mučednících", budeme pohybovat spíše na poli hypotéz či určité pravděpodobnosti, ale rozhodně ne jistoty.

Katakomby a hroby mučedníků

V Římě byli křesťané, ale také židé i pohané, ukládáni k odpočinku v katakombách, které sloužily jako pohřebiště a místo kultu. Mrtví nesměli zůstat ve Městě, a proto se všechny katakomby nacházejí mimo římské hradby. S tělesnými ostatky se nesmělo v žádném případě hýbat! Do katakomb se lidé chodili modlit za své zesnulé, ale také se zde sloužila eucharistie, mše svatá. Nikdy se tu neukrývali během pronásledování, jak nám podsouvají představy romantických autorů! Ostatně Římané nebyli tupí. Během pronásledování by stačilo by si počkat u jednoho východu a všechny křesťany jednoduše zatknout.

V katakombách se uctívaly ostatky mučedníků, mužů i žen, kteří byli považováni za svědky víry v Ježíše Krista, poněvadž mu zůstali věrni až k prolití krve. Jak ale křesťané postupem času poznali, kde přesně byl mučedník pohřben? To je komplikovaná otázka, kterou se zabývají mnozí odborníci. Jisté je nejspíš jen to, že mučedník ležel pod nebo za kamennou deskou, na níž byla vyryta palma, Kristův monogram či nápis B. M. (beatus martyr, blažený mučedník). Navíc v loculích (vytesané hrobní výklenky ve stěnách katakomb) nebo v kamenných sarkofázích, kde Krisův svědek spočíval, bylo uloženo malé balsamarium (hliněná nebo skleněná nádobka podobný dnešním chemickým baňkám) naplněné jeho krví.

Nejistota, jíž jsem zmínil na začátku, pramení z faktu, že ne na všech kamenných deskách bylo zaznamenáno jméno mučedníka. Pokud jméno objevitelé nenašli, jednoduše ostatky pojmenovali podle svého biskupa nebo papeže, podle jména světce, jemuž byl zasvěcen kostel, do něhož věřící chtěli ostatky přenést, podle katakomb, kde byl mučedník nalezen, atd. Snad ani není podstatné skutečné jméno světce, nýbrž skutečnost, že stojíme před relikviemi křesťanů z prvních staletí, jež byli opravdových následovníky Krista a svědky jeho evangelia až do násilného zavraždění.

Křesťané stavěli první kamenné "oltáře", na kterých se slavila Kristova oběť, právě na hrobech mučedníků. Někteří autoři tvrdí, že křesťané chtěli být pochovaní co nejblíže mučedníkům, protože věřili, že si tím zaručí přímluvu na své cestě do nebe. Místa byla velmi rychle obsazená, a proto se vzalo kousek těla mučedníka (ostatek), který se posunul na jiné místo, kde mohli být pohřbeni další věřící. Jiní zase konstatují, že nejdříve se scházela malá komunita křesťanů kolem jednoho hrobu ke slavení mše svaté. Úcta k danému mučedníku se ovšem velmi rychle rozšířila mimo toto malé společenství, a tak byl hrob nahrazován relikviemi, které se mohly přenést na jiné místo. Ať to bylo, jak to bylo, mučedníci byli v církvi vždy pokládáni za zářné příklady víry. Tak je tomu i dnes, v době s patrně nejvyšším počtem nových křesťanských mučedníků v dějinách.

Nad hroby mučedníků tedy byly již velmi brzy zřizovány oltáře a později i kaple, kostely a nakonec i baziliky. Do oltářů se postupem času začaly vkládat ostatky. Tento bohulibý zvyk se stal normou a povinnost vkládat do oltáře ostatky svatých platila až do Druhého vatikánského koncilu. Každý oltář tak uchovával relikvie nějakého světce, ne nutně mučedníka, a byl vlastně i místem jeho odpočinku. Vkládáním ostatků do oltářů se křesťané odvolávali na tradici prvotní církve. Stejně jako první křesťané i my se scházíme u oltáře, na němž kněz zpřítomňuje Kristovu oběť, a v němž se nachází svatí, jež nás předešli do slávy nebe a jsou nám vzory na cestě k setkání s Pánem.

Jak už jsem naznačil, s ostatky se v prvních staletích nesmělo manipulovat. Proto mnohé baziliky římských světců stojí na místech, kde by je žádný rozumný architekt nenechal postavit. Vše se muselo podřídit pohřebnímu místu mučedníka (stačí jmenovat baziliku sv. Petra). Přístup k ostatkům se však změnil, když barbarské národy napadaly Řím a vetřelci plenili, co bylo k mání, bohužel i katakomby. Papežové proto postupně nařizovali, aby byly ostatky z katakomb přenášeny římských kostelů (např. v roce 817 nechal papež Paschal přenést víc jak 2300 těl či ostatků). Tento proces ovšem vedl, až na pár výjimek, k naprostému opuštění těchto křesťanských pohřebišť na počátku 9. století. Katakomby upadly do naprostého zapomnění.

Velkou senzací byly náhodně objevené katakomby dne 31. května 1578. Tato událost vedla k novému průzkumu římského podzemí (jež vrcholí v polovině 19. století), ale také k nálezu nových těl svatých mučedníků. Vzrůstá také uctívání svatých prvotní církve, jejichž těla (nebo spíše ostatky) jsou přenášena do římských kostelů. A nejen do nich. Tato praxe se opět rozšířila v celé církvi.

Mučedníci v zábřežském kostele

A tím se dostáváme na počátek 19. století, kdy se začíná stavět nový kamenný kostel Navštívení Panny Marie v Zábřehu nad Odrou. V chrámu se samozřejmě nachází i kamenný hlavní oltář a oltář boční, v nichž jsou vloženy ostatky svatých Prospera, Regia, Aurelia a Fortunata.

Jména výše jmenovaných světců sice nejsou v antickém Římě úplně ojedinělá, přesto u těch našich existuje jeden pravděpodobný společný bod, a tím jsou katakomby, v nichž byli všichni pohřbeni. Ani to však není to zcela zaručené, neboť nevíme, a asi se už ani nedovíme, zda se ostatky do našeho kostela dostaly právě z nich.

Pokusil jsem se tedy něco o našich mučednících z prvních křesťanských staletí zjistit. Existuje vícero umučených nositelů zmiňovaných jmen, takže vlastně nic z toho, co napíšu, se nedá brát zcela vážně.

Svatý Prosper

Svatý Prosper byl pravděpodobně vojákem a žil v Římě na přelomu 3. a 4. století. Podle tradice patřil k urozené vrstvě. Proto je zobrazován v okázalém ošacení, ale jakožto mučedník také v ruce drží palmu, symbol mučednictví, a purpurový prapor znárodňující vítězství nad mučednictvím. Když se obrátil na křesťanskou víru, zanechal světského života, zřekl se veškerých funkcí i moci a veškerý svůj majetek rozdal chudým, aby mohl zcela následovat Krista. Kolem roku 304, během Diokleciánova pronásledování, byl po několika mučeních nakonec sťat, protože se odmítl zříct víry a obětovat imperátorovi. Byl pohřben v katakombách sv. Kalixta.

Jeho památka se slaví poslední neděli v září. Proč? V roce 1752, šestnáct let po založení města Catenanuova na Sicílii, byl sv. mučedník Prosper vybrán jako jeho patron. "Prosperus" totiž latinsky znamená "šťastný, vítězný, prosperující..." Biskup z Cefalù, Agatino Maria Riggio-Statella, se vydal do Říma ke Kalixtovým katakombám a získal od generálního vikáře papeže Benedikta XIV., kardinála Giovanniho Antonia Guadagniho, Prosperovy ostatky. Ty přenesl do své diecéze, do města Catenanuovy, kam dorazil 24. září 1752, poslední neděli v září. Tato tradice se ustálila a trvá až dodnes.

Svatý Regius

O svatém Regiovi se mi podařilo vyhledat jen velmi málo informací. V místní části lombardského města Trezzo sull'Adda, jež se jmenuje Concesa, se v poutním chrámě Božího Mateřství (Santuario della Divina Maternità) v pravém bočním oltáři uchovává větší část ostatků sv. Regia. Víme pouze, jak se tento mučedník z katakomb jmenoval, že věrně a odvážně přilnul ke křesťanské radostné zvěsti a že měl 18 let, když byl umučen.

Není to mnoho. Ale alespoň můžeme prosit o přímluvu konkrétního člověka. V katakombách se totiž objevují i hroby s nápisem: svatá těla (corpi santi). Jde v podstatě o hromadné hroby anonymních mučedníků.

Svatý Aurelius

Ani v případě sv. Aurelia se nebudeme pohybovat po pevné půdě. V historii existovalo hned několik sv. Aureliů mučedníků. Vyloučíme-li všechny mimořímské mučedníky a zaměříme-li se na první tři století po Kristu, dobu, v níž se nejčastěji pohřbívalo v katakombách, nalezneme zmínky o třech mučednících tohoto jména. Známe však pouze data jejich smrti či památky, a to 24. dubna, 3. června a 12 června.

Svatý Fortunatus

A nakonec svatý Fortunatus, poslední světec, jehož zmiňuje zábřežská kronika. Zde je situace komplikovanější, neboť existuje hned několik mučedníků Fortunatů, o nichž máme alespoň několik drobných informací. Vycházíme-li z předpokladu, že ostatky pro zábřežský kostel pocházejí z jednoho místa, setkáme se se třemi Fortunaty, kteří mají co dočinění s Římem: svatý Fortunatus, zvaný "mučedník Krista", svatý Fortunaus z Casei a svatý Fortunatus mučeník.

Svatý Fortunatus, mučedník Krista

Víme, že se jednalo o vojáka pevné víry, který byl umučen během pronásledování křesťanů nařízenem císařem Maximiliánem Thraxem kolem roku 255. Fortunatus byl pohřbem v Ponciánových katakombách v Římě. Ostatky tohoto mučedníka daroval roku 1687 papež Inocenc XI. kardinálu Fortunatu Cararovi.

Na náhrobní desce tohoto mučedníka bylo napsáno: "Fortunatus, mučedník Krista". Když byl otevřen hrob, stály vedle jeho těla ampulka s krví a lucerna, což se považuje za svědectví o jeho mučednické smrti. Později se tělesné pozůstatky dostaly na Sicílii, kde je zanedlouho doložena úcta k tomuto světci. Dnes se Fortunatus nenachází na Sicílii, nýbrž v kostele Panny Marie in Silvis (v lesích) v městě Serracapriola v jihovýchodní Itálii. Město Serracapriola slaví jeho svátek poslední neděli v květnu.

Svatý Fortunaus z Casei

Tento Fortunatus byl římský voják, Afričan pocházející z horní části Egypta a člen thébské legie. Členy thébské legie, která byla povolána do střední Evropy, aby pomohla bránit Římskou říši proti nájezdům Kvádů a Markomanů a proti povstáním Bagaudů v Galii, byli egyptští křesťané (kopti). Generál a caesar Marcus Aurelius Maximián ale také nakázal pronásledovat obyvatele ve Vallis (dnešní kanton Valais ve Švýcarsku), kteří přijali křesťanství. Někteří legionáři, podle jedné legendy, odmítli příkaz velitele splnit, neboť nechtěli zabíjet křesťany. Podle jiné legendy odmítli přinést oběť římským bohům. Legie tak byla dvakrát z nařízení velitele zdecimována. (Decimace byl jeden z nejtvrdších trestů a forma vynucení disciplíny v legiích. Legie byla rozdělena do skupin po deseti. V každé takové desetičlenné skupině se losovalo a na koho padl los, ten byl ostatními legionáři různými způsoby popraven. Tento trest legie velmi oslaboval, a proto ho bylo užíváno velmi zřídka. Využíval se v případě těžkého provinění, jakým byly například vzpoura či zbabělost.) Během decimace zahynul i Fortunatus, pravděpodobně roku 286.

Není známo, jak se jeho tělo dostalo ze švýcarských Alp do Říma. Je možné, že jej přenesl nějaký z Fortunatových spolubojovníků. Tato nejistota vede některé odborníky k úsudku, že tělo nalezené v Kalixtových katakombách je jiný Fortunatus (snad biskup a mučedník), a ne thébský legionář. Víme však, že Fortunatovo tělo odpočívalo v katakombách až do roku 1746, kdy jej kardinál Giovanni Antonio Guadagni, generální vikář papeže Benedikta XIV., daroval Carlu Maria Bolardimu, proboštu římského kostela Santa Maria in Via Lata. Probošt pak daroval ostatky v roce 1764 kanovníkům a svému rodnému městu Casei, která se nachází v Lombardii, nedaleko Pavie.

V drahocenné urně uložené v oltáři v místním kostele se uchovávají ostatky Fortunata, mezi nimiž je i rozbitá lebka (důkaz, že mučedník byl tlučen nějakou holí či kyjem; tuto praktiku skutečně užívali římští vojáci během decimací).

Svátek tohoto mučedníka se slaví 16. října.

Svatý Fortunatus mučedník

Podle legendy se jednalo o dvanáctiletého chlapce, jehož pohanští rodiče nesouhlasili s vírou svého syna. On ale tajně chodíval do kostela. Za to byl potrestán vlastním otcem, který jej rozsekal sekerou.

Ostatky toho mučedníka, nalezené roku 1833, daroval roku 1834 papežský sakristán Giovanni Augustoni arciknězi z Roviana, které se rozprostírá nedaleko od Říma. Ostatky byly uloženy do hlavního oltáře místního kostela San Giovanni Battista Decollato.

Fortunatův svátek připadá na druhé pondělí v září.