Svatý Pavel

Sv. Pavel v Římě

Život sv. Pavla, jak známo, vyniká značnou bohatostí na zkušenosti. Asi málokomu z nás se podaří prožít to, co tomuto apoštolu národů. V tomto článku se seznámíme s poslední etapou jeho života. Zaměříme se tedy na jeho pobyt v Římě.

Pavel se chtěl již delší dostat do Říma. Poté, co musel opustit Efez (Sk 19,23nn) a přečkal zimu v Korintu, přijíždí do Jeruzaléma, kde ho židé obžalují, že porušuje zákon a poskvrňuje chrám tím, že do něj s sebou přivedl pohany. Židé ho chtějí zabít (Sk 21,27 - 36). Aby Pavla nezabili, posílá ho tribun do Césareje (Sk 23,23 - 24). Pavel ale odmítá, aby ho soudili židé, a proto využívá svého práva (jakožto Římský občan) a odvolává se k císaři (Sk 25, 10 - 12). Tím se Pavel, ač v této těžké situaci, konečně vydává na cestu do Říma, pořád jako vězeň. Jak nám dále vypravují Skutky apoštolů, Pavel na cestě ztroskotal. Ale po překonání všech nástrah se skutečně do Věčného města dostavil (Sk 28,14 - 15).

Píše se asi rok 61. Pavla při příchodu do Říma vítají křesťané. Není neznámý, vždyť jim adresoval jeden ze svých významných listů. Následně Pavel tráví asi 2 roky v domácím vězení, což není příjemné, ale zase na druhou stranu má Pavel tolik svobody, aby mohl všem přítomným hlásat evangelium. Tím končí Skutky apoštolů.

Víme, že vezení stálo na místě dnešního barokního kostela San Paolo alla Regola. Dnes můžeme také nahlédnout do míst, kde zřejmě sv. Pavel skutečně pobýval, do jeho kobky (obě fotografie). Dalším místo, které si sv. Pavel vyhlídl jako domácí vězení se nacházelo v místech dnešního kostela Santa Maria in Via Lata. Tradice říká, že zde pobýval se sv. Petrem, evangelisty Lukášem a Janem a snad se tu setkávali i římští učedníci. Tolik asi víme o první období, kdy byl Pavel vězněn v Římě.

Sv. Pavel má velký vliv a díky množství známých, dále obrací mnoho lidí na křesťanskou víru. Císaře Nerona tento vězeň v podstatě nechává v klidu. Řím dokonce oficiálně uznává, že být křesťanem není provinění proti státu. Sv. Pavel opouští vězení.

O dalších detailech z Pavlova života se dovídáme z tradice. Snad navštívil Španělsko (Hispánii)? Narážky najdeme v Řím 15,24.25, mluví o tom i papež Klement Římský ve svém Prvním listu Korinťanům, a dokonce i Muratoriho fragment (nejstarší nalezený seznam biblických knih, jehož kořeny sahají snad až do 2. stol. - velmi podobný tomu dnešnímu), který předpokládá ztracenou konečnou část Skutků, kde se právě mělo mluvit o opuštění Města (tj. Říma) a jeho cestě do Španělska.

V roce 64 vzniká požár Říma. Ať už to bylo jakkoliv, vina padá na křesťany. Začíná tuhé pronásledování, o kterém informují i tehdejší Římané (Ticitus, Suetonius, Plinius, Seneca).

Někteří badatelé ještě poukazují na druhé věznění Apoštola národů, který přichází do rozbouřeného Říma. O Pavlově druhém vězení nás také informuje například známý církevní historik Eusebios z Cesareje (*260 - 264, † 340), který navíc píše, že sv. Petr a sv. Pavel byli umučeni v téže době (každý ovšem na jiném místě).

Apoštol je uvězněn poté, co ho obviňují, že je křesťan. V Carcere Mamertino prožívá sv. Pavel poslední týdny, možná měsíce, svého života. Zde měl být podle tradice vězněn se sv. Petrem. Tradice dále vypráví, že obrátili na křesťanskou víru stráže Processa a Martiniana. Když je Petr chtěl křtít, vytryskla v rohu vězení studánka, která existuje dodnes. Skutečností zůstává, že se v tomto vězení vystřídalo mnoho významných osob (jak potupné uprostřed veřejného života). Později tu věznili i křesťany. Dnes nad tímto žalářem stojí kostel "sv. Petra v žaláři".

Dnes můžeme vidět zajímavou kryptu, kde po bocích visí mramorové desky se jmény těch, kdo tu byli vězněni, či sloup, u kterého měli být uvázáni apoštolové. V centru stojí oltářík, na němž visí obrácený kříž připomínající umučení sv. Petra na vatikánském cirku. Nad ním vidíme bronzovou plastiku, která vyobrazuje Petra a Pavla, jak křtí věznitele i spoluvězně.

U těchto svědectví musíme brát v potaz, že většina informací pochází z tradice. Tedy podklad jeví jistě známky pravdivosti, ale můžou se vyskytnout detaily, které přesně nebudou vypovídat o skutečnosti.

Obvykle se uvádí datum smrti sv. Pavla na rok 64, někteří historikové ovšem dávají přednost roku 67. 

Smrt sv. Pavla

Nyní se vydáme na místa, kde prožil poslední okamžiky svého pozemského života. Jak už jsem zmiňoval, sv. Pavel zemřel podle některých historiků roku 64, podle jiných roku 67.

První svědectví o Pavlově druhém uvěznění v Římě a jeho mučednické smrti za Nerona máme u Eusebia (Historia Ecclesiae 2.22.3). Eusebios také cituje Dionysia z Korintu (asi 170), že Petr a Pavel " byli umučeni v téže době" (HE 2.25.8). Pronásledování za Nerona začalo v létě 64 a trvalo až do jeho smrti (9. červen 68) - během toho období zemřeli právě oba apoštolové Říma. Tertullian (v De praescriptione hereticorum 36) přirovnává Pavlovu smrt ke smrti Jana Křtitele, tj. stětím.

Jednoho rána vyvedli Římané apoštola na Ostijskou ulici až ke svahu "Aquae Silviae" (dnešní trapistický klášter Tre Fontane), aby byl sťat. Po cestě narazíme na místo, o němž stará legenda vypráví, že se zde se rozloučili Petr s Pavlem na cestě k popravišti. Tato legenda je spíše symbolickým výrazem skutečnosti, že jejich společná mučednická smrt nadobro zacelila trhlinu mezi žido-křesťany a pohano-křesťany, která byla poměrně živá, a spojila církev v nerozlučnou jednotu, pod vedením tehdejšího papeže Lína (první Petrův nástupce).

V trapistickém opatství Tre Fontane stojí hned tři kostely - sv. Vincence a Anastázia (u něhož je klášter), nejvzdálenější je na místě popravy sv. Pavla a třetí kostel se nazývá Scala Coeli (Schody do nebe).

Pod oltářem Scala coeli nalezneme celu, v níž strávil Apoštol národů poslední noc před svou popravou. Za zmínku stojí i skutečnost, že na tomto místě Římané popravili 10 203 příslušníků thébské římské legie sv. Zenona, kteří postavili císaři Diokleciánovi městské lázně a kteří se odmítli vzdát křesťanské víry.

Nyní ale zamíříme k místu, kde sv. Pavel potvrdil krví svou víru v Krista a kde křesťané postavili kostel. Počátky toho ne moc velkého kostelíka sahají až do 5. století, ale dnešní úpravu navrhl a zhotovil architekt Giacomo della Porta roku 1599.

Těsně vedle vchodu, po levé straně, visí plastika, která zobrazuje mučednickou smrt apoštola, který učinil nejvyšší oběť lásky pro Krista. V tom ať je nám Pavel vzorem.

Při vstupu se nemůžeme nevšimnout tří fontán, které označují místa, kde podle tradice vytryskly tři pramínky (proto se také opatství jmenuje Tre fontane), poté, co zde postupně dopadala useknutá hlava sv. apoštola. Z těchto pramenů lidé dříve nabírali vodu, ale se na ně podíváme pouze přes mříže.

V rohu kostela můžeme také shlédnout kůl, u kterého kati, podle tradice, Pavla uvázali, aby ho mohli popravit.

Na závěr bych chtěl uzavřít úryvkem z Prvního listu Klementova:"Pavel, sedmkrát spoután v řetězech, pronásledován, kamenován, zvěstovatel na Východě i na Západě, sklidil slávu své víry; poté co dospěl až na hranice Západu a vydal svědectví před úřady, opustil svět a odešel na svaté místo; od této chvíle je svrchovaným vzorem křesťanské vytrvalosti." (První List Klementův 5,6-7)

Hrob sv. Pavla

Svatý Pavel, kterého popravili stětím na místě zvaném Tre fontane (Tři fontány), byl pohřben u Via Ostiense na pohanském hřbitově. Zde můžeme vidět krásnou symboliku, kdy apoštol pohanů odpočívá "mezi svými".

Podle křesťanské tradice bylo poté jeho tělo spolu s ostatky sv. Petra přeneseno do baziliky sv. Šebestiána na Via Appia, protože v Římě nastalo pronásledování (během vlády císaře Valeriána) a křesťané chtějí apoštoly ukrýt před zneuctěním.

Na konci 3. století nechává Konstantin, první křesťanský císař Římské říše, nad původním hrobem postavit baziliku (možná lépe říct kapli). Během vlády dalších císařů, Valentiniána II., Theodosia a Honoria, se konstantinovská bazilika zvětšuje na pětilodní a posunuje se směrem k Tibeře, tak, jak ji známe dnes. Tento chrám byl největším katolickým kostelem před vybudováním baziliky sv. Petra ve Vatikánu.

Chrám prochází obdobími těžšími, kdy ho ničí katastrofy jak přírodními, tak ze strany lidí, ale také obdobími rozkvětu, kdy je zdoben, zpevňován či krášlen uměleckými díly. V noci z 15. na 16. července 1823 zachvátil baziliku požár a téměř celou ji zničil. Z původní baziliky se dochovala jen vnitřní část apsidy s triumfálním obloukem.

Bazilika je ovšem velice rychle obnovena za podpory katolíků z celého světa. Na rekonstrukci se podílí především architekt Luigi Poletti. Bazilika sv. Pavla je slavnostně znovuvysvěcena v prosinci roku 1854 papežem Piem IX.

O interiéru baziliky by se dalo napsat mnoho. Je skutečně skvostem církevní architektury. Chtěl bych se zmínit o dvou nejdůležitějších zajímavostech - mozaice na triumfálním oblouku a medailonech papežů.

Mozaika z pátého století na triumfálním oblouku je původní. Nápis v dolní části dosvědčuje, že byla zhotovena v době Lva I. (440 - 461) a zaplatila ji sestra císaře Honoria Galla Placidia (392 - 450). Mozaika zobrazuje Apokalypsu sv. Jana s bustou Krista uprostřed a čtyřiadvaceti učiteli církve po stranách (apokalyptičtí starci). Nad nimi se vznáší symboly čtyř evangelistů. Napravo a nalevo od oblouku jsou vyobrazeni sv. Petr a sv. Pavel, který ukazuje dolů, patrně ke svému hrobu.

Mozaiky papežů (nejsou to malby!) visí nad arkádami. Tyto medailóny mají průměr 1,5 m. Nalezneme zde 271 papežů, i když Benedikt je 265. nástupce sv. Petra. Mezi papeži jsou totiž zobrazeni i někteří vzdoropapežové.

Prostor, který vidíme před venkovním průčelím, kopíruje raně křesťanské nádvoří. V tomto nádvoří stojí monumentální socha apoštola Pavla od Giuseppa Obiciho.

Pojďme se ale více zaměřit na hrob sv. Pavla. Sarkofág se nachází pod papežským oltářem. Obsahuje však skutečné ostatky apoštola národů? Tato otázka je velice zajímavá.

Podle mnohasetleté tradice ano.

Podle Liber Pontificalis ze 6. století, která zachycuje vzpomínky první římské církve, dal císař Konstantin zhotovit bronzovou rakev, do které byly uloženy ostatky sv. Pavla, jemuž nechal zasvětit novou baziliku. Tato rakev měla být uložena do podzemní cely a nad ní měl být vztyčen velký zlatý kříž.

V roce 390 nechal vytvořit císař Theodosius mramorovou desku s nápisem: Paulo Apostolo mart (-yri) - Pavlu apoštolu mučedníkovi, kterou položil na vrch hrobky. Tato deska je dnes viditelná spolu s částečně odkrytým sarkofágem. Je fascinující dívat se na kámen, který leží na jednom místě více jak 1600 let.

Hrob je uctíván mnohasetletou tradicí jako místo odpočinku apoštola Pavla. Od roku 2002 do 22. září 2006 probíhá archeologický výzkum, který má prokázat pravdivost této tradice. 6. prosince 2006 vatikánští archeologové oznamují, že pod oltářem se nachází sarkofág.

Hlavní archeolog Giorgio Filippi je přesvědčen, že je potvrzena tradice, že sarkofág náleží sv. Pavlovi, jednomu z prvních světců rané církve. Dokonce se domnívá, že v něm jsou ostatky sv. Pavla. S tímto sarkofágem ovšem ještě nebylo nijak hýbáno a ani nebyl prozkoumán zevnitř. Filippi nevyloučil budoucí průzkum sarkofágu s tím, že možná budou odhaleny další nápisy a jiné zajímavosti. Zatím můžeme vidět část jeho kratší strany.