Vladimír Boublík
Mons. Prof. ThDr. Vladimír Boublík, významný český katolický teolog, se narodil v malé jihočeské vesničce Mokrosuky 16. listopadu 1928. Studoval gymnázium a v roce 1947 vstoupil do biskupského semináře v Českých Budějovicích. Krátce po únoru 1948 byl zatčen a uvězněn. Po různých peripetiích se mu podařilo roku 1952 uprchnout do západního Německa, do Berlína, odkud se poté přepravil do Říma, kde se stal alumnem Nepomucena a kde dokončil teologická studia. 17. prosince 1955 byl vysvěcen na kněze v Lateránské bazilice poté, co se za něj přimluvil vicerektor mons. Josef Bezdíček. Tehdejšímu rektorovi Alfredovi Bontempimu se totiž nezdál vhodným kandidátem. Primici, které se nemohli zúčastnit příbuzní (což velice těžce nesl nejen on, ale především jeho matka, s kterou měl velice hluboký vztah) celebroval ve vatikánské bazilice sv. Petra. Po roce působení v Tyrolsku jej představení Nepomucena povolali opět do Říma k dalšímu studiu teologie.
Tehdejší rektor Lateránské univerzity, Mons. Antonio Piolanti, rozpoznal jeho schopnosti a hned po dokončení doktorátu si ho vzal jako svého asistenta a pověřil ho občasným suplováním kristologie. Od roku 1959 Boublík učil také apologetiku, poté fundamentální teologii. Mimořádným profesorem se Boublík stal v roce 1968 a řádným profesorem v roce 1972. V témže roce se stal děkanem Teologické fakulty Papežské lateránské univerzity.
Toto zvolení spadá do doby poznamenané výsledky Druhého vatikánského koncilu, s čímž také přichází radikální změna studijních programů. To musel nový děkan obhajovat proti kolegům zastávajícím staré metody. Chtěl také dosáhnout klidné atmosféry na univerzitě. Nezapomeňme, že jsme v době velkých změn, kdy se mění pojetí teologie: předkoncilní striktní manualistika, odtažená v mnohých směrech od problémů soudobého člověka, je nahrazována pokoncilní teologií, která se více snaží vnímat potřeby člověka moderního (často sekularizovaného). To samozřejmě nemůžeme brát chronologicky, protože mnohé "nešvary" po koncilu přetrvaly a naopak stopy mnohých změn můžeme vidět již dávno před koncilem.
Boublík se nezabýval jen vědeckou prací, ale působil také pastoračně. Mezi zajímavé aktivity jistě patří apoštolát mezi umělci, pro které spolu s dalšími teology uskutečňovali pravidelná setkání, aby diskutovali nad hraničními otázkami náboženství a umění.
V letech 1962 - 1968 vykonával Boublík funkci spirituála a učitele v řádovém domě maristů. Jako jeden z mála totiž nevzpomíná na Nepomucenum v dobrém, protože zde panovalo jisté napjetí mezi kněžími a bohoslovci, kteří tam byli posláni obvyklou cestou před rokem 1948 a těmi, kteří přišli jako emigranti. Dalším nepříjemným faktorem byla tehdy ne neobvyklá národností problematika se Slováky. I to mělo negativní dopad pro Boublíkovy vztahy s československou emigrací, od které si držel odstup.
Problematickou otázkou v životě Vladimíra Boublíka je jeho vztah k StB. Mnohokrát byl kontaktován Československou rozvědkou, ale nikdy nepodepsal tzv. vázací protokol, takže se spolupracovníkem de iure nikdy nestal. On sám o těchto vztazích mluvil jako o "diplomatických". Tyto kontakty využíval pro dobro církve, protože informace předával vatikánským představitelům. Tak např. při jmenování nových biskupů pro české, moravské i slovenské diecéze nebo při zveřejnění jmenování biskupa Trochty kardinálem sehrál nemalou roli. Na druhou stranu mu režim poskytoval určité výhody - např. ho mohla navštívit jeho matka a bratři a také on sám se mohl podívat do vlasti. Komunisté dokonce po Boublíkovi chtěli, aby se stal agentem, což odmítl. Sama rozvědka neměla žádný kompromitující materiál, kterým by Boublíka donutili, aby spolupracoval.
V roce 1974 mu komunistické úřady dovolily navštívit matku a rodinu. Do Československa přijíždí s rakovinou plic, která se velice rychle rozmohla i díky jeho působení v úřadu děkana. Během této návštěvy milovaného Československa umírá 25. září 1974 v klatovské nemocnici ve věku nedožitých 46 let. Je pochován na hřbitově ve Zbynicích.
Jaký odkaz nám Vladimír Boublík zanechal? Jen ve stručnosti se podívejme na teologická témata, jimiž se během své vědecké praxe zabýval.
Boublík začíná své teologické dílo tématem předurčení, kdy srovnává předurčení u sv. Pavla a sv. Augustina. Svou doktorskou práci začíná takto: "Problém lidského osudu se klade v moderním myšlení s novou naléhavostí. Vzrůstající zájem o eschatologii a o filozofické analýzy bytí-k-smrti a dějinnosti ukazují, že dnešní člověk je zaujat jak svým osobním osudem, tak i otázkou po smyslu světových dějin. Teologie předurčení by se měla tohoto zkoumání zúčastnit a rozplašit úzkost a beznaději, zatěžující tyto filozofické rozbory." Svou prací ovšem vzbudil nemalý odpor vyznavačů rigidně tomistického ražení či zastánců učení sv. Augustina, neboť prý znevážil nauku tohoto církevního učitele, který učil, že z hříšného lidstva, které si plně zaslouží zavržení, Bůh vyvolil a předurčil ke spáse pouze některé, na kterých se projeví Boží milosrdenství. Boublík ale ukazuje nedostatky v nauce sv. Augustina a proti tomu staví biblické učení, které mluví o všeobecné spásné Boží vůli - Bůh tedy chce, aby byli spaseni všichni. Boublík se snažil o novou podobu teologie, která by se více obracela k otázkám moderního člověka - což se posléze prosadilo na Druhém vatikánském sněmu.
Velice důležitým bodem Boublíkova díla se stává fundamentální teologie. Apologetika vyučovaná na Lateránské univerzitě přesouvá, pod tlakem nových biblických studií a existenciální filosofie, důraz z tradičních objektivních důkazů Božího zjevení (Ježíšovy zázraky, které jsou důkazem jeho božství) na vnitřní kritéria pravosti křesťanství (odpovědi na tužby lidského ducha, na existenciální otázky sekularizovaného a třeba i ateistického člověka). Tuto lateránskou inovaci Boublík přijal a plně rozvíjel. Sám své hledání nazývá "filosofickou apologetikou", protože se zabývá prvky člověka, které vedou směrem k víře. Nejde tedy o důkazy z vnějšku, ale chce najít odpovědi na vnitřní potřeby člověka. Člověk totiž nenalezne na světě nic, co by uspokojilo všechny jeho potřeby a vůli. Chce ale překračovat své horizonty směrem k transcendenci, tedy k něčemu, co ho přesahuje. A zde se lidská přirozenost otevírá milosti.
Co se týká kristologie, Boublík žádný traktát nenapsal. Neobjevil nic nového, ale zdůrazňuje, jak Ježíš každodenními povinnostmi a rutinní prací vytvářel shodu mezi božským a lidským, protože byl poslušný Otci. Tím přetvářel realitu kolem sebe, a tak nám ukazuje, jak máme žít. A proto Boublík, s ironií sobě vlastní, píše, že mnohdy je lepší se setkat s Bohem na ulici nebo při sklence vína, než "ve vůni kadidla a uvadajících květin". Z toho vyplývá, že nemáme následovat nějaké abstraktní pojetí lidství spojeného s božstvím, ale konkrétní vzor pozemského života Spasitele.
Boublík ovšem nezapomíná připomenout nauku otců, že vtělením (sebedarování se Boha člověku) se zbožšťuje svět. Uvažuje také o Kristově smrti na kříži. Kristova mise nemůže být chápána jen jako zrestaurování řádu, který člověk hříchem narušil, ale také jako jeho postupné uskutečňování Krista (resp. dorůstání do jeho dokonalosti) až do posledního soudu a věčnosti. Smrt se jeví spíše jako záhada, naopak vzkříšení jí dává jasné rozuzlení: Ježíš Kristus je Spasitelem, který člověku nabízí naplnění tužeb lidského srdce.
Lateránský profesor samozřejmě neopomenul eklesiologii, tedy nauku o církvi. K jeho důležitým přínosům můžeme přiřadit komentář ke konstituci Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium, kde se snaží poukázat především na tajemný život církve, tedy např. na otázku lásky, hříchu, bolesti, pokory, smrti, věčnosti atd. Píše: "Tajemství církve se nenachází mimo nás, ale každý z nás je prožíváme ve svém každodenním životě, neboť církev není nic jiného než lidský život zapojený do tajemného, božského života Kristova." Ačkoliv Druhý vatikánský sněm zdůrazňuje církev jako "Boží lid", Boublík se spíše přiklání k pojmu "Tělo Kristovo", protože chápe dějiny spásy jako uskutečňování a plné dorůstání do "úplného Krista".
Vladimír Boublík se zabývá také antropologií, kde využívá filosofie Blondelovy, Chardinovy či Rahnerovy. Velice často pojednává o smrti, a to právě z antropologického hlediska. Smrt je pro Boublíka naprostým koncem života, takže příslib věčného života se nemůže opírat o žádnou přirozenou oporu. Smrt se stává něčím dramatickým a tragickým. Naše svoboda se proti ní bouří, za hranicí smrti totiž nevidí nic, takže není důvod, aby ji chtěla. Věčnost tedy Boublík nevnímá jako plod svobody, ale jako milost, kterou dává jen Bůh.
Můžeme mluvit o teologii očekávání. Jedinou jistotou člověka není smrt, ale Kristus. A to ne na základě objektivních důkazů, ale na základě mého přijetí nebo odmítnutí, tedy odpovědi na otázky a tužby, které se v mém životě vyskytují. Otázkou zůstává, jestli nás Boublíkovo pojetí může oslovit i dnes, např. v boji proti ateismu. V jeho době se jednalo o ateismus bojový, dnes se setkáváme s ateismem rezignovaným, apatickým. Dnes ateista ani neví, proč je vlastně ateista. Nejhorší ale je, že o tom vůbec nepřemýšlí.
Smrt se potkává s teologií očekávání. V okamžiku totálního zřeknutí se svobody, ztráty všeho, celého života, je přítomno nezdolné a pokorné doufání.
Dalším zajímavým oborem pro lateránského profesora se stala otázka mimokřesťanských náboženství. Přemýšlel, jakou mají tato náboženství roli v dějinách spásy. Jeho dílo se vyznačuje otevřeností vůči mimokřesťanským náboženstvím, ale zároveň stojí pevně v přesvědčení, že musíme věrně hlásat křesťanskou víru všem národům. Boublík považuje dějiny spásy jako uskutečňování úplného Krista, kdy Kristus je počátkem i koncem celého Božího plánu, takže i v přístupu k mimokřesťanským náboženstvím musí být ve středu zájmu vždy Kristus.
Mluví vždy o náboženstvích obecně a tvrdí, že jeho různé formy se vyskytly díky hříchu a pokřivenosti. Mají ale pozitivní hodnoty jako např. modlitbu, mravní zákony atd., které ovšem, poté co se setkají s evangeliem, ztrácejí svou hodnotu, protože tím věřící poznají nedokonalost svého náboženského života a přijmou Krista.
Všechna tato náboženství ovšem dokazují pohyb člověka k Bohu, kdy člověk hledá odpověď na otázky a touhy lidského srdce. Proto tato náboženství neztrácejí svůj význam ani dnes, protože ukazují právě tuto vnitřní víru. Proto mohou být legitimními cestami spásy, pokud ovšem nahrazují církev jen tam, kam se ještě nedostala evangelní zvěst!
Boublík nepřijal teorii "anonymního křesťana" vlivného a významného teologa 20. století Karla Rahnera, ale formuluje svou teorii "anonymního katechumena", která spíše vystihuje daný problém. Navíc v Rahnerově teorii můžeme vidět jisté "neuznání" misijního úsilí, kterému se svým pojetím snad Boublík vyhýbá. Zamyslíme-li se ovšem nad slovy "křesťan" a "katechumen", pak obojí má jistou spojitost s povědomím Boha. Z tohoto hlediska by tak Boublík problém misií neřešil.